Povšimněme si, prosím, že v případě politiků, ovšem zdaleka nikoliv u všech, jde takřka výhradně o verbální rovinu. Jsou slyšet hlasy pro i hlasy proti. To podstatné ovšem je to, kolik politiků mlčí a následně, co politici skutečně dělají ve vztahu současné dlouhotrvající migrační a uprchlické krizi, a pak je možné bez velkého úsilí konstatovat, že nedělají nic. Je třeba si položit otázku, zda jde jenom o jejich neschopnost, lenost nebo jestli je v tom i politický záměr. Při pohledu do společnosti můžeme pozorovat velkou skupinu osob, která nemá ve vztahu k věcem veřejným nejen žádný plán, ale dokonce ani žádný vztah. Jsou jim prostě lhostejné až do té doby, než se bezprostředně dotknou jejich světa.

Pokud bychom si chtěli udělat představu, jak velké jsou skupiny lhostejných, pak si připomeňme dlouhou řadu místních referend, která zkrachovala na nedostatečné účasti občanů. Na jedné straně politizovaná a medializovaná hysterie příznivců a odpůrců dané změny, na straně druhé je tichá většina lhostejných, kteří nemají nebo necítí žádnou potřebu se k dané změně jakkoliv vyjadřovat nebo jinak vztahovat. Patří k nim samozřejmě i ti, kterým status quo vyhovuje a jsou připraveni si jej užívat do poslední chvilky.

Politici dobře vědí, že klíčem k úspěchu není získat na svou stranu bojovníky za změnu nebo proti změně, na to stačí danou změnu prostě podpořit nebo odmítnout. Daleko důležitější je dostat k volbám a posléze na svou stranu onu rovnodušnou lhostejnou většinu, která má své dílčí skupinové zájmy, ale celospolečenské otázky se jí podle jejího názoru nedotýkají nebo si myslí, že na ně stejně nemá žádný vliv. To mimo jiné vyžaduje od politiků přiměřenou opatrnost, nerozhodnost a samozřejmě nečinnost, kterou je ovšem velmi složité ve volebním klání prodat. To je opravdový majstrštyk, který ovšem přináší sladké ovoce úspěchu.