Lank (Úsvit): Konvoj trapnosti. Bohužel ne té americké

30.03.2015 12:55 | Zprávy

Nemohu si pomoci, ale současná hysterie v souvislosti s průjezdem konvoje americké armády mi přijde....prostě trapná....

Lank (Úsvit): Konvoj trapnosti. Bohužel ne té americké
Foto: Archiv ML
Popisek: Martin Lank

Ano, jsou to naši spojenci, ano, jsme součástí NATO. A nikdo asi nezpochybní jejich výrazný podíl na porážce nacistů – kdo ví, kde bychom bez nich byli. Mávání sovětskými vlajkami, vybízení k házení vajec, vystrkování holých zadnic a podobné akce odpůrců proto považuji za nedůstojné a trochu se stydím za to, co to o nás vypovídá. Na druhou stranu - mávání americkými vlajkami, mimořádné studio České televize s všemožnými odborníky a živé vstupy, ve kterých se dozvím tak zásadní věci, jako co budou mít američtí vojáci k večeři, to mi přijde taky už moc.

Kolik takových konvojů spojeneckých vojsk ročně přes republiku projede - a bez podobného cirkusu? Pravda, většinou se přesunují efektivněji, klidněji a bez pompéznosti po železnici - ale budeme takto vítat třeba i nizozemské nebo německé vojáky? Proč ne, vždyť jsou to také naši spojenci. A hlavně - budeme si takto vážit i těch českých? Vztah nemalé části národa k nim se poměrně jasně – a nechutně – ukázal relativně nedávno, když při explozi nástražného výbušného zařízení jich několik položilo život v Afghánistánu. Kde jste byli s těmi vlajkami tenkrát?

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: Úsvit přímé demokracie

Mgr. Filip Turek byl položen dotaz

Jste pro zrušení neziskovek?

Děkuji za případnou reakci, i když co koukám, tak čekat budu asi marně

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Weigl: Falešný přízrak Mnichova a kompromisní mír

15:49 Jiří Weigl: Falešný přízrak Mnichova a kompromisní mír

Denní glosa Jiřího Weigla