Před čtvrt stoletím jsme měli krásný společný sen. Zdálo se nám, že země, ve které žijeme, byla propuštěna z karantény.  A my jsme snili o tom, že obnova  suverenity  naší republiky proběhne rychle a snadno,  že stačí roztrhat staré vázací smlouvy, přešít ústavu na lidský rozměr, odstranit cenzuru a ploty na hranicích a samozřejmě přepsat učebnice dějepisu pod novým hodnotícím úhlem.  Radovali jsme se z toho, že po dlouhé době přestáváme být jen čárkami ve statistice,  že  každý z nás má rovná občanská práva a  těšili jsme se, že v proměněných poměrech vychováme z našich dětí přemýšlivé a svobodné bytosti. Zdálo se nám, že okolní tzv. vyspělejší svět vítá naše odhodlání s úctou a že nám bude dobrým rádcem. Před čtvrt stoletím jsme ale netušili, jak drahé to poradenství bude a kam nás zavede. Teď už to víme.

Dnes je 28. září, státní svátek  nazvaný Den české státnosti. Máme však důvod k oslavám?  Cítíme hrdost nad tím, kam naše republika došla za těch uplynulých  šestadvacet let? Radujeme se z její rovnoprávné pozice v rodině evropského společenství? A můžeme být pyšní na naši účast v takzvaně obranném paktu NATO?   Vzpomínáte si ještě na nadšení paní Albrightové, když nám gratulovala k přijetí  do Severoatlantické aliance? Tvářila se  jako štědrá tetička, která přináší vzácný dar. Mluvila o veliké poctě, které se nám dostalo a my jsme se těšili, až si ten dárek, skrývající se pod  hezkým obalem, rozbalíme. Ale dřív, než jsme to stihli udělat, rozbalili to naši dárci sami, když využili naše nebe k přeletům svých bombardérů mířících na Bělehrad.