Nechci se teď zamýšlet nad nimi, ani nad tím, jak dráždivě to zapůsobilo na nevěřící svět, popř. na důvody, proč tak učinil. Jedním z nich, který zatím nikdo nezmínil, bude podle mne asi i jeho potřeba mít ve Vatikánu někoho, komu by mohl mýt nohy i přes rok…

Chtěl bych se na tuto causu podívat jinýma očima – očima těch, které na Lesbu nechal, očima syrských křesťanů. Snažím se vžít do kůže těchto vyznavačů Ježíše Krista, kteří opravdu prchali před válkou, kteří ve své domovině a možná i v onom táboře na Lesbu zakoušeli pronásledování či přinejmenším ústrky všeho druhu od mohamedánů a kteří šťastně dosáhli zdánlivě svobodného světa. Najednou se dozvěděli, že k nim má zavítat ten, jehož ve svých vískách či městečkách vnímali jako zástupce Krista na zemi, jako vrchního pastýře, jako někoho, komu mohou věřit. Ponechme teď stranou rozporuplnost řady Františkových kroků – toto lidé žijící kdesi v zapadlém koutku Sýrie vůbec nemuseli reflektovat, mohli ho znát jen podle jména, jen jako nástupce sv. Petra, aniž byli blíže obeznámeni s děním v dnešním Vatikánu. Zůstaňme čistě jen na té lidské rovině – oni se opravdu dychtivě těší na někoho, o kom se jim dříve ani nesnilo, že ho uvidí – na samotného Petrova nástupce. Těší se na toho, k němuž tam daleko na Východě vždy s láskou vzhlíželi jako k pevné opoře, a živí v sobě možná i naději, že přijíždí, aby je povzbudil či aby jim pomohl, postaral se o ně.

A najednou prásk! Všichni tito natěšení věřící, všichni ti, kdo se jako ovce těšili na svého pastýře, se dozví, že je ponechal svému osudu a že v rámci jakéhosi pro ně nepochopitelného gesta vzal odsud pryč dvanáct jiných, takříkajíc z jiného ovčince, a to ne proto, aby je zachránil pro nebe, ale aby vyjádřil svůj politický názor. Nejprve odsloužil mši z nedělní liturgie Dobrého Pastýře a poté ovce, které živily naději, že přišel, aby je vyzvedl z propasti a vzal na ramena, nechal bez povšimnutí…