Lpět na poválečných dekretech ovšem ve skutečnosti znamená lpět na kolektivní vině a na principu, že etnická čistka není bezprávím. Česká republika tím poškozuje sama sebe nejen v morální rovině, ale škodí i vlastním občanům. A to zcela konkrétně.  

 

Jak v rozhovoru pro regionální Deníky vysvětlil sudetoněmecký mluvčí a europoslanec Bernd Posselt, bude se europarlament muset tento týden znovu zabývat tzv. „Klausovou klausulí“, kterou bývalý prezident kdysi podmínil svůj podpis pod Lisabonskou smlouvou. Údajně proto, aby se sudetští Němci podle jednoho z článků evropské charty lidských práv, která je součástí Lisabonské smlouvy, nemohli s ČR soudit o svůj majetek. Ve skutečnosti ale platí Lisabonská smlouva už dva a půl roku bez Klausovy výjimky, aniž by se jeden jediný sudetský Němec obrátil na evropský soud. A podle europoslance Posselta to takto zůstane dalších sto let. Klausova klausule tak v praxi dopadne jen na české občany, protože jim znemožní domáhat se svých sociálních práv soudně. V europarlamentu prý nikdo nechápe, jak to, že se proti této nesmyslné výjimce, vyjednané bývalým českým prezidentem jen proto, aby neztratil podpisem Lisabonské smlouvy tvář, nikdo v ČR nebouří. Na druhé straně nemůže europarlament žádnou zemi do lidských práv nutit.  

 

To ovšem není jediný vnitropolitický důsledek dekretů, který škodí českým občanům. Ti z nich, kteří patří ke zdejší německé menšině, jsou kvůli nim dodnes diskriminováni. Po válce tu sice směli zůstat, ale de facto jako občané druhé kategorie. Po listopadu nedostali zpátky svůj majetek ani odškodnění za nucené práce, pokud je museli v prvních poválečných letech vykonávat. Dodnes se jim a jejich potomkům nedostalo slova omluvy. Je to nejen porušení článku 20 česko-německé smlouvy o dobrém sousedství, který zakazuje diskriminaci menšin. Je to především porušení věrohodnosti demokratického státu vůči vlastním občanům. Týká se to nás všech.