Za hranicemi to kupodivu věděli od prvního okamžiku. Věděl to bavorský taxikář, když mi někdy na začátku 90. let vysvětloval, proč nám Čechům toho Havla tolik závidí: „Víte“, řekl mi tenkrát, „ten váš prezident je tak věrohodný jako člověk, že se mu dá věřit i to, co říká jako politik“.

Věděl to zrovna tak i francouzský novinář, který mi o pár let později, na závěr jedné své pracovní návštěvy v Praze, na rovinu řekl, že až nám ten Havel zemře, neštěkne po Česku v zahraničí pes. Protože se o naši zem venku zajímají jen proto, že v jejím čele stojí tak výjimečná osobnost.

S určitou dávkou sarkasmu by se dalo konstatovat, že chování obou Havlových následníků za takových okolností nepřekvapuje: být poměřován tak vysokou laťkou mohou jedinci s přebujelým egem vydržet jedině, když Havlovo dědictví systematicky podrývají. Ten první to dělal deset let na Hradě programově, tomu nynějšímu se to daří s každou další vulgaritou, kterou vypustí z úst, zcela spontánně.