I půlka tohoto čísla by stačila straně obdařené pudem sebezáchovy, aby s tak významným pouštěním žilou skoncovala, ale je zde, jak se uvádí, problém: V povolebním pokusu o vnitrostranický puč se Zaorálek postavil za premiéra, takže požívá v nejvyšším současném ranku strany cosi jako „citové hájení“.

Jistě, vděčnost je vlastnost chvályhodná, ale řekl bych, že by se s ní – aspoň v tomto případě – mělo šetřit. A to proto, že škody, jež ministr dobré pověsti své strany za dobu svého ministrování zpúsobil, už dávno přečerpala váhu jeho loňské zásluhy „postavit se v krizi na správné místo a za správého člověka“. 

Jak se ale mohlo stát, že politik, který byl veřejnosti i sympatizantům ČSSD v době před svým ministerským angažmá spíš jen lhostejný, se v očích veřejnosti proměnil v nejméně populárního politika ČSSD ve chvíli, kdy se jako zahraniční ministr ČR začal vyjadřovat k problémům světa kolem nás?

Odpověď je jednoduchá. Lidé ho prohlédli - a zvážili. S nevírou a téměř i s úlekem najednou četli a slyšeli, že ministr nemá nic proti přítomnosti amerických sil na našem území, a přitom jim v hlavách nestačily vyblednout obrazy Zaorálka předministerského, jak v pravém lokti pokrčenou pravačkou štípe vzduch a běsní, že americký radar v Brdech nikdy a za žádných okolností – to skoro raději smrt. Nu a uplynulo pár let, z poslance se stal ministr, a lidé ho slyší a vidí znovu štípat rukou vzduch a bít se v prsa.

Tentokrát, když se s celým svým já bere za americkou a severoatlantickou politiku všude na světě, včetně míst a zemí, kde v jejích stopách hoří města a umírají lidé, a naopak jak sedlák láteří na Rusko jako na osamělého všiváka zeměkoule a žádá celoevropské i celosvětové sankce proti němu za to či ono a vůbec nejvíc snad za to, že vůbec existuje. Ale smůla pro něj, lidé si ho zas z jeho éry předministerské pamatují, jak stojí za pultíkem Poslanecké sněmovny, peskuje pravicovou koalici za málo snahy navázat dobré vztahy s Ruskem a kárá ji za bezduché a otrocké poklonkování americké vládě vždy a všude.