Což je názor, který, když si jej dáte do souvislosti s pocity skutečného životního ohrožení, ve kterém se Rusko dnes nachází, naprosto rozumný a srozumitelný každému, kdo je schopný empatie, čili schopnosti vcítit se do postavení jak druhého státu, tak též do pocitů jeho obyvatel. Vždyť stačí pro každého z nás si představit, že jsme se nenarodili v Praze, Brně, Ostravě, Telnici či Kolíně, ale v Rusku a to dejme tomu v oblasti od hranice s východní Ukrajinou směrem k Moskvě, kam by po stlačení známého červeného knoflíku nejhustěji dopadaly americké nukleární rakety krátkého doletu, kdyby se naplnila vize amerických stratégů vybudovat právě na východní Ukrajině nejperspektivnější (protože nejbližší Moskvě) odpaliště raket ze všech odpališť kolem Ruska už dobudovaných či budovaných.

A když si to skutečně představíme a dokážeme se vžít do citů milionů těchto na životě a své budoucnosti ohrožených lidí (a to nejen v pásu od východní Ukrajiny směrem k Moskvě) pak nemůžeme než s názorem našeho prezidenta o potřebnosti „finlandizace“ Ukrajiny souhlasit. Protože Ukrajina se krátce a dobře nachází na tak citlivém a zcela speciálním místě styku Ruska s Evropou, že speciální musí být i pohled na její postavení mezi těmito dvěma supervelmocemi – a to nejen na období dvou či tří let, ale zřejmě na období delší.

Přiznám se, že mě nemile překvapilo, že ke stejnému - řekněme lidskému názoru - nestačil dospět náš premiér, když se po návratu z USA vyjádřil v tom smyslu, že s prezidentovým názorem na „finlandizaci“ Ukrajiny nesouhlasí, protože jen Ukrajina sama (míněno jako suverénní stát) má právo rozhodnout, zda v NATO bude či nebude. Pravda, hned k tomu coby uklidňující pilulku dodal, že do dvou let vstup Ukrajiny do NATO stejně nepřipadá v úvahu (neměl