Stalo se však – a vina těch, kteří to způsobili, by měla být dobře zdokumentována a odměněna – že jsme do dnešního dne ztratili jak pravdu, tak i mravnost, a to za výhodnost, čili kalkul. Měli jsme po pádu socialismu na vybranou: buď půjdeme do party silných a loupeživých, nebo do party slabých a loupežníky ohrožených.

Řekli jsme si, že bezpečněji nám bude mezi silnými – a že jsou i loupeživí a že lžou, až se jim od huby práší, že nás už tak moc vzrušovat nemusí. Vždyť loupeživý i lživý je dnes už skoro celý svět, tak proč bychom se zrovna my měli stavět na zadní? Ne, na Masaryka a jeho sílu mravní i jeho heslo Pravda vítězí raději zapomeneme, a mezi silnými loupežníky nám bude dobře i teploučko.

A tak jsme v roce 1999 vstoupili do NATO a ještě v témže roce vyslovila tehdejší česká vláda svůj souhlas s přeletem amerických bombarďáků přes náš vzdušný prostor k tzv. humanitárnímu bombardování tvrdolebých Srbů, odmítajících pochopit, že Jugoslávie musí být rozkotána, aby na jejím území – v Kosovu – mohla vzniknout největší americká vojenská základna v Evropě. Dnem tohoto souhlasu i následným tichým dennodenním šuměním bombardérů NATO letících převysoko nad našimi věrolomnými hlavami a přetížených pumami, určených na hlavy těch, kteří jediní na světě protestovali v roce 1938 a 1968 proti bezpráví, které se na nás světové zlo dopouštělo, začal náš morální sešup, který se do dnešního dne nezastavil.