Proto ten základní pocit, který jsem z toho nejzapadlejšího koutu Evropy měl, byl, že Moldavsko není země chudá, ale zchudlá, okradená a ožebračená. 

Tím, kdo ji okradl a ožebračil, bylo Rusko a důstojníci čtrnácté armády, jejíž zbytky dodnes vládnou v okupovaném Podněstří, kde tamní separatisty jistí mírové síly Ruské federace. Když jsem před týdnem mluvil s moldavským prezidentem Nicolaem Timoftim, říkal mi jasně, že jeho země se cítí být v plánech Ruska tou další na řadě poté, co se podaří Putinovi uskutečnit jeho cíle na Ukrajině.

Moldavsko však přes všechny hrozby, které z Ruska přichází, touží patřit do Evropy, k níž má od tohoto pondělka opět o něco blíže. Jako první zemi z programu Východního partnerství byl totiž Moldavsku zrušen vízový styk s Evropskou unií. To je pro Moldavany důležitější o to více, že tři čtvrtiny z nich se cítí být součástí rumunského národa, s kterým mají společný nejen jazyk, ale i velkou část svých dodejme evropských dějin.