V mnoha ohledech se tak stalo pozdě, většinu z toho mělo Československo nabídnout našim Němcům už v roce 1918, nebo nejpozději 1920. Jenže to by pak První republika nebyla národní stát Čechů, nebo chcete-li Čechoslováků, ale Čechů, Němců, Slováků, Podkarpatských Ukrajinců či Rusínů a Maďarů. Muselo by to být něco jako obdoba Švýcarska ve středoevropském stylu, nebo Rakouska-Uherska v menším a modernějším a demokratičtějším hávu. Jenže to se nám nepovedlo, protože jsme to my Češi, po staletích poddanství zase vládnoucí národ, prostě nechtěli připustit. V mezích možností demokracie první poloviny dvacátého století jsme se k našim Němcům chovali poměrně slušně, dokonce i nějaká ta ministerstva v několika vládách měli, ale ke skutečné rovnoprávnosti, rovnoprávnému postavení spoluvládnoucího národa to mělo daleko. 

V roce 1938, před pětasedmdesáti lety touto dobou už bylo pozdě. Henleinovci, podněcovaní z Berlína touhou Hitlera Československo prostě zničit, zkusili puč a vyvolání násilí, které by republiku rozložilo zevnitř. Československá armáda, v té době třetí největší v Evropě, si s tím lehce poradila. Země mobilizovala a připravovala se k obraně. Roky předtím podalo Československo heroický výkon a jeho armáda, mohutná, byť nehotová pohraniční opevnění, vybavení jednotek moderními zbraněmi a hlavně morálka generace První republiky, která ulehla do zákopů, včetně mého dědečka Antonína, dávala naději na úspěch ve střetu s nacistickou Třetí říší. Malou, ale přece jen naději. Jenže to by naši spojenci, stačila by možná Francie, museli dodržet své spojenecké závazky a jít s námi do války. Asi si už věčně budeme klást otázku, zda jsme měli tehdy bojovat, bojovat, i když jsme zůstali úplně sami, ale i tak zůstávají týdny před Mnichovem 1938 dobou, na kterou můžeme být jako Češi plně hrdi.