Luboš Palata: Proroctví podle mayského kalendáře

24.12.2012 16:10

Moji milí posluchači, pokud posloucháte tento fejeton, pak to znamená, že zkáza světa, prorokovaná jakýmsi mayským kalendářem zase nepřišla a nás čekají klidné, krásné a okouzlující Vánoce a po nich i další nový rok. I mezi námi byli kupodivu lidé, kteří podlehli zprávám, které se na nás v touze po senzaci odevšad valily.

Luboš Palata: Proroctví podle mayského kalendáře
Foto: hns
Popisek: Mayský kalendář a konec světa

Můj nový syn David mi třeba vyprávěl, že před několika dny zaslechl v samoobsluze hovor trochu podivně vypadající rodiny, kde matka odháněla malého syna od regálů se sladkostmi se slovy, aby to nekupoval, protože to do jedenadvacátého prosince, kdy nastává konec světa, stejně nestihne sníst. Ke konci světa se považoval za nutné vyjádřit i vrchní vatikánský astronom, který prohlásil, že konec světa rozpínáním vesmíru nebo něčím takovým sice někdy opravdu nastane, ale není žádný důvod, proč by to mělo být právě nyní 21. prosince. Ale o tom, že se konec světa vkradl do myslí mnoha lidí svědčí věta manželky jednoho mého mladého kolegy z práce, která se ve středu ráno probudila a říká: "Podívej, venku je pořád tma. To až asi nastává ten konec světa."  

To, že konec světa byl oním mayským kalendářem stanoven právě na datum kolem 21. prosince, svoji určitou logiku má. Je to totiž den slunovratu, magické chvíle, kterou lidstvo uctívá už mnoho, mnoho tisíciletí. Chvíle, kdy slunce přestane ubývat a noci se začínají krátit na úkor přibývajícího dne. Byl jsem před několika lety v úžasné megalitické stavbě v Irsku, kde dávný, neznámý národ před mnohatisíci lety vystavěl celou kamenou horu. A v jejím nitru vytvořil chrám, kam dopadal sluneční paprskek jen jednu chvíli v roce, právě v okamžik slunovratu. Bylo to úchvatné, magické, božské.  

Ony i ty naše křesťanské Vánoce jsou vedle oslavy narození Ježíše Krista i takovým racionálním spojením pohanského svátku se symbolem křesťanského náboženství, podobně jako jsou Velikonoce vlastně na křesťanství naroubované svátky jara a konce zimy. Zimy, která v dobách, kdy hlavní starostí člověka v našich končinách bylo přežít, neumrznout a nemít hlad, znamenala po staletí hrozbu smrti, odchodu z tohoto pozemského světa. Nechtěl bych, aby to znělo jako nějaké rouhačství či popírání křesťanských symbolů, je to jen konstatování, že i křesťanství je do značné míry v souladu s přirozeným během přírody, s níž, existuje-li, není zcela jistě v rozporu ani Bůh.  

V mnoha jiných zemích, jako třeba v Rusku, se ohlášený konec světa bral mnohem vážněji než u nás a uvěřilo v něj mnoho lidí. Ale i to vyplývá z dějin. Širými ruskými rovinami se přehnalo mnoho událostí, které jako konec světa musely tehdy lidem připadat. Tatarské, mongolské nájezdy, před nimi třeba stěhování národů a v posledním století Velká říjnová socialistická revoluce, občanská válka, stalinské čistky a velká vlastenecká válka, to vše v českých poměrech věci nepředstavitelné, obyčejným člověkem neovlivnitelné a pro existující civilizaci zničující.  

My, tady uprostřed té naší střední Evropy, jsme takové věci zažili také, třeba třicetiletou válku, která stála životy dvou třetin obyvatelstva, které tu tehdy žilo. Generaci našich dědů a pradědů se takovou chvílí mohla zdát mnichovská dohoda a nacistická okupace, která skutečně, pokud by se kolo dějin neotočilo na opačnou stranu, mohla znamenat přinejmenším konec existence českého národa, přinejmenším tady v české kotlině, která i na mapě vypadá jako kořist v tlamě našeho velkého souseda.  

Žijeme z tohoto pohledu v báječné době, v době, kdy nám nehrozí téměř žádné z představitelných nebezpečí, kdy naše životy jsou zdánlivě v největším bezpečí, v jakém kdy za mnoho posledních generací byly. Doba míru, která se nad tím vším rozprostírá, je nebývale dlouhá a nezdá se, že by měla v dohledné době skončit. To vše by nás ale nemělo ukolébat. Osud je klikatý a lidská existence pomíjivá. S tím nic nenaděláme a osud, byť tak v dobrých dobách, jakou je stále ta naše, si s námi může nepěkně pohrát. Nejde s tím dělat nic, nelze se na to pojistit, nemůžete se před tím ochránit. Lze jen jediné, žít každý den, jako by byl tím dnem posledním, žít každý den tak, aby i když z tohoto světa odejdeme, po nás zůstalo více dobrého, než toho, co jsme pokazili, nedodělali, nestihli.  

Třeba začněte tím, že lidem, které máte rádi, to vždy, když můžete, řekněte, vždy když můžete udělat něco dobrého, tak to udělejte hned, vždy, když můžete pomoci, tak svoji pomoc neokládajte, ale pomozte. Protože opravdu nikdy nevíte, který den v našich životech je ten poslední. A to přesto, že letos, 21. prosince, ten konec našeho světa viditelně nenastal.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: rozhlas.cz

RNDr. Alexandr Vondra byl položen dotaz

dezinformace

Dobrý den, tvrdíte, že dezinformace existují. Můžete definovat tento pojem, protože to zatím nikdo v ČR neudělal, ale hlavně, že tato vláda pořád mluví o tom, jak se tu šíří a jak s nimi bude bojovat. A výsledek je takový, že jak sám říkáte, se tu řada lidí bojí pak narovinu říci to, co si myslí

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Pavel Foltán: Robert „Kennedy“ Fico?!?

18:08 Pavel Foltán: Robert „Kennedy“ Fico?!?

„The Live and Times of Judge Roy Bean“ (USA 1972) anebo „The Postman“ (USA 1997) a podobně. Tam to c…