Dopravy, která je přes všechny možné připomínky dopravou nejen nejekologičtější, ale také troufám si tvrdit zcela jednoznačně dopravou nejkrásnější a nejpřirozenější.

Česká republika má totiž z hlediska lodní dopravy úžasnou polohu rozvodí třech evropských moří. Labe odtéká do Severního moře, Morava do moře Černého a vody z Odry a Nisy míří do Baltu.

Sen o lodním a vodním propojení těchto tří evropských moří je starý už víc než sto let, kdy se tato vodní cesta plánovala ještě rakousko-uherskými plánovači. Jenže pak se středoevropská říše rozpadla a s ní se rozpadly projekty, které přesahovaly české hranice. Možná, že kdyby První republika netrvala dvacet, ale aspoň sto let, že by se ti osvícenější z československých státníků k této myšlence dokázali vrátit. Ale ani komunismus, ani doba po něm této velkolepé myšlence nepřála. Místo zdánlivě pomalých a nemotorných lodí a vodních kanálů dostala přednost auta a jejich potřeby v podobě všemožných silnic a dálnic.

Ostatně podobně jako vodní doprava dopadla i železnice, která v devatenáctém století přinesla do zemí českých doslova civilizaci a jejíž hustota nás dodnes řadí spíše do Evropy západní, než do té východní. Také tady se koleje spíše rušily, než by se stavěly nové, byť proti silnici či dálnici je železnice takový tichý, život nerušící zázrak. Což mohu tvrdit z vlastní zkušenosti, protože v domě vzdáleném půl kilometru vzdušnou čarou od nejrušnější železnice už desítky let žiji. A kdybych dostal takovou možnost, tak vedle plavebního kanálu, třeba i toho mezi Labem a řekou Moravou bych se klidně i dobrovolně usídlil. Pár takových vysněných domů mám ostatně kolem starobylých zdymadel ve Francii, kam bych se - nebýt dětí a práce - odstěhoval třeba hned.