Bydleli ve velkém neudržovaném domě nedaleko pláže, do noci hráli na bubny, zpívali, nebo hráli fotbal. A část z nich postávala na krajnici hlavní cesty našeho malého letoviska a pokoušela se pomocí pokoutně připojené wifi některého z hotelů dovolat domů do Afriky, či Asie.
Společnost nám dělali nejen večer a v noci, ale také přes den, kdo společně s námi turisty vyrazili na pláž, kde se ale na rozdíl od nás neopalovali, ale pracovali. Snažili se na nás kreslit henou, dělat nám copánky, prodat nám pivo, prstýnky, trička, nebo nějaké tenisky či sandály.
S větším, či menším úspěchem se to především těm mladším, hezky vypadajícím dařilo, největší úspěchy měli krásní černí mladíci u bílo rudě flekatých evropských padesátnic a mladé černošky dělající copánky u dospívajících dívenek.
Nebylo jich pár, ale doslova spousta a největší problém byl udržet první dny nervy na uzdě a nic si neobjednat, ani nekoupit, protože pak to štěstí u vás zkoušeli každý den a pobyt za deset tisíc se hrozil pořádně prodražit.
Ti přistěhovalci z třetího světa patřili už k té šťastnější skupině imigrantů, které se podařilo vyhnout utečeneckým táborům a nějakým způsobem si dokázat vydělat na živobytí a možná sem tam něco dokonce poslat domů.
Jiný příběh jsem zažil v Aténách, hlavním městě zchudlého a v dluzích se topícího Řecka, které je po Itálii, pokud jde o příliv nelegálních uprchlíků, druhou nejpostiženější unijní zemí a opravdu nemá z čeho dávat.
V Aténách jsou dnes celé čtvrtě, kde si ti bohatší z uprchlíků pronajímají byty a ti chudší bydlí někde pod mosty, nebo na ulici.
Když jsem v lednu čekal před jedním pekařstvím v centru Atén na jednu aténskou známou, přišel ke mně slušně oblečený muž středního věku a začal mi vysvětlovat, že utekl před válkou ze Sýrie a potřeboval by pár euro na to, aby mohl koupit chleba pro ženu a děti, které s ním jsou tady v Aténách.
„Omlouvám se, ale všechny peníze, které jsme měli, už nám postupně došly. Z Řecka se nemůžeme dostat nikam dál do Evropy a práce tady nejde sehnat,“ podělil se o svůj osud.
Zeptal jsem se ho, odkud ze Sýrie je a on mi odpověděl, že z Aleppa. V Aleppu jsem nikdy nebyl, ale mám pro toto město už mnoho let romantickou slabost pramenící bůhví z čeho. A tak jsem vytáhl deseti eurovku a přispěl jeho rodině na večeři.
Když to tak propočítám, tak jsem s přibližně třiceti eurovým výdělkem pro imigranty na sardinských plážích dal společně s tímto pánem z Atén na uprchlíky v Itálii a Řecku asi čtyřicet euro, tedy něco přes tisíc korun.
Kdyby každý z nás ročně dal alespoň tolik, bude to v Česku deset miliard korun, které by stačily nejen na ty uprchlíky, které k nám chce Evropská unie příští rok poslat, ale na pomoc mnohonásobně většímu počtu.
Proto, milí posluchači, vás prosím, než začnete panikařit, tak se nejdříve zamyslete, jak že velké nebezpečí v uvozovkách se to na nás díky Bruselu řítí. A tomu prosím podřiďte i svoje emoce.
Hezký víkend vám přeje váš Luboš Palata.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
