Bydleli ve velkém neudržovaném domě nedaleko pláže, do noci hráli na bubny, zpívali, nebo hráli fotbal. A část z nich postávala na krajnici hlavní cesty našeho malého letoviska a pokoušela se pomocí pokoutně připojené wifi některého z hotelů dovolat domů do Afriky, či Asie.
Společnost nám dělali nejen večer a v noci, ale také přes den, kdo společně s námi turisty vyrazili na pláž, kde se ale na rozdíl od nás neopalovali, ale pracovali. Snažili se na nás kreslit henou, dělat nám copánky, prodat nám pivo, prstýnky, trička, nebo nějaké tenisky či sandály.
S větším, či menším úspěchem se to především těm mladším, hezky vypadajícím dařilo, největší úspěchy měli krásní černí mladíci u bílo rudě flekatých evropských padesátnic a mladé černošky dělající copánky u dospívajících dívenek.
Nebylo jich pár, ale doslova spousta a největší problém byl udržet první dny nervy na uzdě a nic si neobjednat, ani nekoupit, protože pak to štěstí u vás zkoušeli každý den a pobyt za deset tisíc se hrozil pořádně prodražit.
Ti přistěhovalci z třetího světa patřili už k té šťastnější skupině imigrantů, které se podařilo vyhnout utečeneckým táborům a nějakým způsobem si dokázat vydělat na živobytí a možná sem tam něco dokonce poslat domů.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV