Ale tím, jak se ve válce k sobě lidi chovají. Ne ti, kteří stojí proti sobě na frontě, ti se prostě zabíjí. Ale normální lidé, kteří ještě před půl rokem žili své normální životy a dnes jsou najednou uprostřed války, jež hrozí zničit všechno, co celý život budovali, na čem jim záleželo, v co věřili.

Krásné je to tím, že si jako novinář připadáte ve válce alespoň trochu užitečný. Tam kde jsou, kde mohou být novináři, zajišťují těm normálním lidem, na které dolehla válka, alespoň jistou ochranu. Tím, že napíšete o jejich situaci, můžete někoho rozhoupat k poskytnutí humanitární pomoci. A ozbrojence všech stran alespoň trochu vyděsit tím, že o nich může někdo napsat, vyvolat v nich pocit, že nejsou zcela beztrestní. Protože pocit, že zcela beztrestní jsou, je u nich velice častý.

I možná proto k vám ve válce lidé přichází sami, chtějí s vámi hovořit, chtějí se podělit o pocity hrůzy a děsu, které je obklopují, chtějí možná tím, že to řeknou někomu zvenčí, ulehčit své duši, mysli a srdci. A tak se ve válce dozvídáte příběhy, slyšíte vyprávění, které pak i vám, přestože se o ně podělíte s posluchači, diváky či čtenáři, zůstanou zapsány hluboko v paměti. Nadlouho, možná navždy.