Jel jsem tudy pak jen jednou v životě a to, když jsem se vracel z polských Bieszczad a potřeboval jsem se dostat co nejrychleji na Slovensko, kde v té době umíral jejich prezident Rudolf Schuster. Ale to je jiná historka, k níž jen dodám, že se přeživší Schuster těší po téměř patnácti letech dobrému zdraví. Ta krajina kolem Dukelského průsmyku byla krásná, možná krásnější, než jsem si jí v dětství vysnil. Hluboké lesy, čisté nebe a všude kolem kopce a v dálce tatranské velehory.  

Dnes je ta krajina pro moji generaci spojená s velkou událostí našich bývalých československých dějin, Karpatsko-dukelskou operací, v níž padly tisíce a tisíce sovětských a také na tisícovku československých vojáků, kteří se pokusili probít přes hory na pomoc Slovenskému národnímu povstání.  

Povstání, jehož původním smyslem bylo právě otevřít Rudé armádě cestu přes hraniční hory a přechodem Slováků na stranu Spojenců zachránit Slovensko před válečnou vřavou a mnoha oběťmi, které si pak už poměrně pomalé osvobozování Slovenska, obsazeného nacistickou německou armádou, vyžádalo.  

Plány povstání byly zřejmě předčasně prozrazeny, vojenské záměry jeho vůdců nebyly nikdy naplněny a povstání bylo nakonec poměrně rychle poraženo. Přesto bylo povstání projevem hrdinství, protože nacisté byli ještě při síle, o jejich rychlé porážce nebylo zdaleka rozhodnuto. A proto mají Slováci co slavit. Společně s oslavami 70. výročí SNP, mezi jehož nejstatečnější účastníky patřili mimochodem francouzští partyzáni, by si však Slováci měli připomenout jedno o pět let starší výročí, k němuž se už s hrdostí nehlásí.  

Je jím 1. září 1939, kdy před 75. lety přepadlo nacistické Německo Polsko a vypukla druhá světová válka. Slovensko se přepadení Polska účastnilo jako jediný spojenec Berlína a poslalo proti Varšavě padesát tisíc mužů s nejlepší výzbrojí včetně bývalých československých tanků. Bylo to sice vracení účtů, Polsko po Mnichovu rok před tím okupovalo několik vesnic na Oravě, ale stejně to je smutná kapitola slovenských dějin.  

Kapitola, kterou je vhodné si připomenout teď, kdy Slovensko v konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem jakoby občas nevědělo, na které straně vlastně stát. Zda na straně bránící se Ukrajiny, nebo na straně agresora, nebo dělat, že se na Ukrajině nic neděje, což je dnes téměř totéž, jako být spojencem okupantů Krymu a dnes už i pobřeží Azovského moře.  

Z mého pohledu je to ale jasné. Doufám milí čtenáři, že vám je to jasné také.  

Hezký, u nás naštěstí mírový víkend vám přeje váš Luboš Palata.