Do posledního okamžiku by se rozdal. Pro rodinu, pro přátele, pro společnost. Nepochybuji o tom, že měl spoustu nepřátel, ale skoro nikdo se k tomu nechtěl přiznat. Vždyť Šabata byl ke všem tak vstřícný! Také jej zdobila pečlivost. Když měl nedávno sehrát vedlejší roli v jakési reportáži brněnské televize, několik dnů se na to důkladně připravoval.

Jaroslav Šabata nebral nic na lehkou váhu. I běžná korespondence s ním připomínala výměnu statí a esejů. Vyjadřoval se ze široka, ale strukturovaně. Disciplinovanost se mu jistě hodila už coby reformnímu funkcionáři KSČ, bez kterého by bylo Pražské jaro v osmašedesátém výrazně chudší. Ani porážka jej nezlomila. O skupině, jež KSČ odvrhla, nehovořil jako o straně vyloučených, ale jako o straně budoucnosti. A hned se jal sepisovat politický program. On se vlastně celým životem propsal. Do historie vstoupil dopis vězně svědomí Šabaty generálnímu tajemníkovi KSČ z roku 1973. Po návratu na svobodu se dočkal poučení, že psát z lochu Husákovi a nabízet mu dialog je pro politického vězně něco velmi nepatřičného. Šabatovi náleží také autorství celé řady dokumentů Charty 77. Stál u vzniku Hnutí za občanskou svobodu a jeho manifestu Demokracii pro všechny, který nabídl srozumitelnou programovou alternativu vůči normalizačnímu režimu. Hlásil se k demokracii, politickému pluralismu, evropské integraci, zdravému životnímu prostředí, požadoval novou ústavu, ale vymezoval se třeba též vůči militarizaci společnosti. Později se Jaroslav Šabata doslova vyřádil na programech Občanského fóra a sociální demokracie. Jako stratég se uplatnil i v porevolučním parlamentu a české vládě Petra Pitharta.

Mnozí Jaroslava Šabatu pokládali za politického romantika. Koneckonců, romantika se odrážela i v jeho vztahu k věznění. Bral je jako součást života a svojí politické cesty. Často odkazoval na výrok, který pronesl S. K. Neumann v souvislosti s dobou, kterou sám strávil ve věznici na Borech, a v kterém se praví, že „ s českou politikou by to bylo mnohem lepší, kdyby se její reprezentanti méně báli vězení...“