Něco podobného lze očekávat i v případě současné politické krize. Prezident Miloš Zeman fandí extenzivnímu výkladu ústavy a mezi jejími řádky nachází jen to, co sám chce vidět. Na první pohled ignoruje parlament a za klíčovou osu politiky má vztah prezident – vláda. Při bližším ohledání zjistíme, že chce dostat Sněmovnu a v ní zastoupené strany pod tlak. Na konci epizody má být důvěra, kterou by kabinet sestavený Jiřím Rusnokem přece jenom dostal. Prezidentovo jednání je nečestné a nesportovní, podle ústavních právníků však zatím nečiní nic takového, pro co by jej mohly parlamentní komory pohnat k Ústavnímu soudu. I když na tuto situaci asi platí více než kdy jindy rčení „nikdy neříkej nikdy“.

Kupodivu více než politologové a ústavní právníci křičí o prezidentském puči česká pravice, na prvním místě místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Možná mu silácké rétorické figury přinesou nějakého toho voliče navíc. Kdo však má upřímnou obavu o budoucnost zdejšího ústavního systému, měl by postupovat střízlivěji. Nic politikům nebrání, aby ihned polili živou vodou ústavní komise Sněmovny a Senátu či aby vytvořili neformální pracovní skupinu, která by začala chystat úpravy české ústavy. Co by se v ní mělo změnit, dnes hlásá kde kdo. Chtějme proto po našich volených zástupcích, aby přiložili ruku k dílu dřív, než se jako na povodně zapomene i na současný ničivý požár v tuzemské politice.

Úplně nejjednodušší by bylo specifikovat v ústavě lhůty, kdy má který orgán konat. Více času by mohlo zabrat zpřesnění pravomocí prezidenta republiky. Pokud se dosud předpokládalo, že budou hlavy státu stavět na precedentech a držet se ústavních zvyklostí, poslední týdny ukazují, že prezident respektuje jen to, co je psáno. Benevolentní vztah k ústavě měl již Václav Havel. Václav Klaus to dopracoval až k senátnímu podání k Ústavnímu soudu pro velezradu. Ovšem Miloš Zeman se chová ještě svévolněji.