Například když Karel Schwarzenberg na jedné straně spolu s Bertoldem Brechtem říká, „co je vykradení banky proti jejímu založení!“, a zároveň hájí vládní politiku, která upřednostňuje silné finanční skupiny a majetné občany před občany nemajetnými. Nebo když kampaň Miloše Zemana straší Miroslavem Kalouskem na Hradě, avšak nepřipomíná nám, že ministr financí patří k menšině politiků, která důvěrně zná cestu na Zemanovu vysočinskou tvrz v Novém Veselí, a která se s tímto prezidentským adeptem v minulých letech nechala několikrát zvěčnit v přátelské symbióze.
Absurdně působí i roztržka mezi tvůrci populárního televizního seriálu Zdivočelá země. Autor Jiří Stránský a režisér Hynek Bočan nechtějí dál spolupracovat s představitelem hlavní postavy Martinem Dejdarem, neboť veřejně podporuje Miloše Zemana. Dejdar ale namítá, že se jen drží principu, za nějž se v seriálu bojuje – tedy, že každý má právo vyjádřit svůj názor.
Zcela mimo veškeré kategorie je také kádrování manželek obou prezidentských uchazečů, jedné kvůli nečeskému původu, druhé kvůli plachosti.
Jedno z oživlých témat ale překračuje hranici nejen společenských rubrik novin, ale i domácího zpravodajství. Jde o česko-německé vztahy. Od politiků opakovaně slýcháme, že nikdy nebyly tak dobré jako dnes. Tím spíš zaráží přestřelka nad poválečným vysídlením německé populace z českých zemí a nad dekrety prezidenta Beneše.
Vše začala otázka z publika při předvolebním duelu ve veřejnoprávní televizi. Protože si neumím představit, že by v současné době nějakého tazatele, notabene pod padesát let, zajímala věc tak dávná a dnešek neovlivňující jako Benešovy dekrety, předpokládám, že dotaz byl domluvený a předem připravený.
Karel Schwarzenberg se nechal nachytat, vypadl z role diplomata a označil dekrety za neplatné. To je přitom přesně ten výraz, který již léta výraznou část české veřejnosti irituje. Druhý den opravil ministr zahraničí termín „neplatné“, za běžně – i Milošem Zemanem - užívané slovo „vyhaslé“, bylo už ale pozdě. Na jeho školácké chybě rozjel Miloš Zeman s českou vlajkou na klopě saka kampaň, při níž nařkl Schwarzenberga, že „mluví jako Sudeťák“, a jež překročila naše hranice.
Němečtí sousedé, jak z řad politiků vládních, ale i sociálně-demokratické opozice, nedokáží pochopit, proč je tolik let po česko-německé smlouvě i deklaraci a paralelně s fyzickým odcházením účastníků poválečné vřavy, rozjížděna protiněmecké hysterie. Kdyby se něco událo, kdyby padly nějaké ostré věty z úst zástupců sudetoněmeckého krajanského sdružení, bylo by napětí logické. Místo toho se kdosi rozhodl hrát s lacinou německou kartou bez reálného důvodu, prostě jen proto, že by na tom mohl vydělat voličské hlasy.
Jedná se o počin nezodpovědný, který bude mít dopad ne vnímání České republiky a jejího příštího prezidenta nejenom ve Spolkové republice Německo. Přenesme se ale přes debatu o samotných dekretech, které kdysi zapadly do protiněmeckých nálad, i o osobě prezidenta Beneše, jenž by s něčím podobným o šedesát let později těžko obstál před mezinárodním právem. Pozoruhodnější je, jak si prezidentští kandidáti nevidí do úst.
Aby se vše ještě víc zamotalo, na Zemanovu stranu se postavil odcházející prezident Václav Klaus a Karel Schwarzenberg, jehož chyba stála na počátku hádky, celý spor vypointoval prohlášením, že Klaus a Zeman tvoří jednu mocenskou skupinou. Zafušoval tím sice do práce politických komentátorů, ale v jádru se nemýlí – už v době tzv. opoziční smlouvy zaujaly průniky v názorech i ekonomických zájmech pánů Klause a Zemana. Vždy se ale dost lišili v zahraniční politice. Václav Klaus byl a je známý izolacionalistickými postoji a vypjatým národovectvím. Miloš Zeman tak daleko nikdy nezašel. Až doteď.
Voliči tudíž za dost nepříjemných okolností získali další pomůcku pro své rozhodování. Někteří budou volit prezidentem okázalejšího Čecha, jiní zas toho, kdo bude pečlivěji dbát o dobré jméno naší země v cizině.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
