Když jsem v létě 2004 vstupoval do jím čerstvě obsazené premiérské pracovny ve Strakově akademii, tohoto pocitu jsem byl plný. Spolupracoval jsem do té doby s ministerským předsedou Vladimírem Špidlou. Gross k jeho pádu výrazně přispěl. Tématem našeho rozhovoru mělo být moje další angažmá na Úřadu vlády.

Tiše jsem proplul kolem dveří Zdeňka Doležela, velmi podivné figury, jež vedla Grossovu kancelář a později se proslavila kauzou „Pět na stole v českých“. V protějších futrech mne vítal Stanislav Gross. Skoro nesměle se usmíval. Zasedli jsme ke stolu. 

On hovořil o okolnostech, které se nějak seběhly, a o tom, že by byl rád, kdyby lidé ze Špidlova týmu, jako jsem já, v úřadu zůstali. Já mu naopak vysvětloval, že mne loajalita k jeho předchůdci a analýza nedávných událostí naopak vedou k rozhodnutí rychle se sbalit a odejít.

Gross se na mne díval chápavě a v očích se mu zrcadlila spousta starostí. Patrně mu docházelo, jaké sousto si - ve svém mladém věku a při svých chabých zkušenostech mimo vrcholovou politiku – ukousl. Skoro mi jej bylo líto.

Na tuto hodně osobní vzpomínku musím navázat ještě jednou. Neuplynul ani rok a já se v Poslanecké sněmovně připletl k rozhovoru Stanislava Grosse s jeho nejbližšími stranickými spojenci. Řešili kauzu barrandovského bytu, která mu zlomila politický vaz.