Na růst dluhu je totiž třeba hledět v kontextu mimořádně příznivých podmínek, které na dluhopisovém trhu letos v první půli roku panovaly. A to zejména v době do začátku dubna, kdy Česká národní banka ukončila svůj intervenční režim. Enormní zájem mezinárodních investorů a spekulantů o korunová aktiva, zejména krátkodobé české dluhopisy, tehdy přispěl ke stlačení výnosů tuzemských dluhopisů na rekordní minima, leckdy v záporném pásmu.
Jsou tu však i dva problematické aspekty. Zaprvé, enormní nárůst dluhu částečně kompenzuje utlumení aukční aktivity ministerstva financí z konce roku 2016, kdy některé dluhopisové aukce zrušilo zřejmě z toho politicky motivovaného důvodu, aby mohl za rok 2016 být snáze vykázán přebytek hospodaření státního rozpočtu. S nástupem nového roku 2017 pak tento útlum kompenzovalo o to citelnější emisní aktivitou.
Zadruhé, ministerstvo financí příhodných podmínek využívá jen nedostatečně, resp. jednostranně. A to v tom smyslu, že neprodlužuje průměrnou zbytkovou dobu do splatnosti svých dluhopisů. Zatímco v Evropské unii a eurozóně převládá trend prodlužování doby do splatnosti, v ČR se tato doba zkracuje, zvláště výrazně od roku 2014. To vede k tomu, že českých dluh čelí rostoucímu takzvanému riziku refinancování. Náhlá nepříznivá změna nálady na globálních trzích, doprovázená citelným růstem úrokových sazeb, tak na české veřejné finance vyvolá silnější neblahý tlak, než pokud by byly méně závislé na krátkodobém zadlužení. Na toto riziko opakovaně Českou republiku upozorňuje i Mezinárodní měnový fond.
Jinými slovy, problémem českých veřejných financí není prudké, i když až příliš prudké, avšak, doufejme, jen přechodné navýšení dluhu, ale nerovnoměrné časování dalšího zadlužování a zejména struktura dluhu, tedy rostoucí závislost na rizikovějším krátkodobém financování.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
