Odbory se svým požadavkem na další znatelné navýšení minimální mzdy „zapomněly v čase“. Jako by snad chtěly uspíšit příchod ekonomické krize. Už se nepíše rok 2017, ale 2019, a česká ekonomika čelí nejvážnějším hrozbám od roku 2013. Navýšení minimální mzdy o 1650 od příštího roku by v tuto chvíli představovalo další zásadní ohrožení české ekonomiky a odboráři to musí dobře vědět. Cynicky hazardují s celospolečenskou situací, nereflektují společenský konsensus a sobecky hledí jen svých partikulárních zájmů. 

Ziskovost tuzemské podnikové sféry, měřená Českým statistickým úřadem prostřednictvím takzvané míry zisku, vykázala ve čtvrtém čtvrtletí roku 2018 svoji nejnižší úroveň minimálně od roku 1999. Podle údajů zveřejněných ČSÚ v rámci čtvrtletních sektorových účtů dosáhla hodnoty 46,6 procenta. Stále se sice pohybuje nad úrovní míry zisku v EU jako celku, která se dle údajů Eurostatu aktuálně pohybuje kolem hodnoty čtyřiceti procent. Rovněž míra investic tuzemských podniků je ovšem v porovnání s EU nadprůměrná. V ČR ve čtvrtém kvartále 2018 překročila poprvé od roku 2013 úroveň 30 procent, zatímco hodnota za celou EU se pohybovala nad 23 procenty. Je patrné, že firmy reagují na pokles své ziskovosti, který je způsoben zejména nejrychlejším růstem reálných mezd od počátku milénia, investicemi do modernizace tak, aby mohly zdražující lidskou pracovní sílu nahradit stroji a technologiemi.

Vyšší míra zisku a současně investic plyne ze struktury české ekonomiky, její silné závislosti na průmyslové výrobě. V průmyslu je třeba více investovat, například do modernizace linek, než například ve službách. Ráz tuzemské průmyslové výroby, konkrétně její orientace na spíše jednodušší produkci, navíc neumožňuje vyšší marže, které charakterizují průmyslovou výrobu s vyšší přidanou hodnotou.