Sice jsme oba z opačného politického spektra, ale ve vztahu ke členům komunistické strany jsem vždy zastával dva principy: 1) „Není rozdíl mezi mnou a komunistou, když jde o republiku hájit a uhájit.“ (Ladislav Rašín), 2) „Nenáviď hřích, ale miluj hříšníka.“ (sv. Augustin) – per analogiam „nenáviď omyl, ale miluj mýlícího se člověka.“

Na Miloslavu Ransdorfovi jsem vždy oceňoval jeho kritické myšlení, odvahu říkat nepopulární myšlenky a jít proti proudu. Snažil se poctivě hledat pravdu, i když tím netvrdím, že ji vždy našel. Pamatuji si, že dokázal ocenit pravicové politiky typu de Gaulla či Churchilla a v Česku se v konkrétních věcech třeba zastat Václav Klause, ačkoli ho nemilosrdně kritizoval za transformaci. Ač byl ostrým kritikem Václava Havla, ve své době ještě před listopadem podepsal petici za jeho propuštění.

Musím říci, že jsem ho v počátcích považoval za „sluníčkářského“ neomarxistu, ale mýlil jsem se. On se vždy hlásil k národní myšlence a obhajobě národních zájmů. V posledních letech byl stále silnějším kritikem EU, ačkoli se s myšlenkou EU nikdy nerozešel úplně. Třeba by k tomu ještě dospěl... Nebyl nekritickým kolaborantským eurofilem, pro něhož by Brusel a EU byli posvátnou krávou. Pokud podporoval členství v EU, tak proto, že upřímně věřil, že se v ní dokážeme uplatnit a hájit své národní zájmy. V tom se mýlil, ale řekl bych, že opravdu měl nakročeno k tomu stát se úplným euroskeptikem. Dokázal podle mě přehodnotit i své některé dřívější mylné názory.

Byl to velmi vzdělaný člověk a vždy jsem s humorem říkal, že kdybych se někdy dostal do nějaké exekutivní funkce, měl bych ho rád, byť jako pravičák, jako svého poradce. Pamatuji si, že při svých vyjádřeních či při rozhovorech, aniž by znal otázky předem, často sypal z rukávu citace z mnoha knih renomovaných autorů. Byl chodící encyklopedie. A četl i například Pata Buchanana či Thilo Sarazina. Zastával se ve svých vyjádřeních pronásledovaných křesťanů islámem. Postavil se na obranu ČR či Václava Klause, pokud jde kauzu cikánského tábora v Letech.