Jednoduchá! Tehdejší šéf operativního odboru, plukovník Jindřich Ká., vynesl seznam všech konspiračních bytů, jejich adresy, krycí adresy jejich „majitelů“ svému kontrolorovi z britské ambasády v Praze.
Výsledek? Kontrolor byl zřejmě potěšen, Jindřich odměněn (ne však po právu svébytného státu) a podřízení operativci obratem vyměnili síť konspiračních bytů za nové. Nějaká ta finanční ztráta, časová ztráta, práce navíc, ale to je v podstatě jen malá ilustrace podmínek reálné služby. Pravdou je, že tajná služba není tajná jen podle názvu. Tedy neměla by být. I přes tento prostý fakt se ovšem termín „TAJNÉ“ nesmí stát nástrojem, který úspěšně zakryje kdejaký nešvar, zločin, podraz, který ti, kteří v této výjimečné práci mají sloužit svému lidu a svému státu úspěšně páchají, naprosto bez postihu a vlastní odpovědnosti již dlouhá léta.
Není pravdou, že korupce je prapříčinou všech problému drolícího se českého státu. Není pravdou, že korupčníci dovedli tento stát ke krachu jeho politického a ekonomického systému. ZÁKLADNÍM PROBLÉMEM TOHOTO STÁTU JE TO, ŽE REÁLNÁ MOC NEJVYŠŠÍCH ÚŘEDNÍKŮ A GARNITURY VRCHOLNÝCH POLITIKŮ NENÍ ODVOZENA A ZÁVISLÁ OD OBČANŮ TÉTO ZEMĚ, ALE OD VLIVU CIZÍ MOCNOSTI NA POLITIKU A ŽIVOT TOHOTO STÁTU. Při uvědomění si tohoto prostého faktu pak už nepřekvapí, že v tomto státě žije konglomerát jedinců, kteří stojí i nad zákony, konkrétně trestním, tohoto státu, tedy jím reálně nepostižitelní.
Tuto infiltraci české země ve prospěch Velké Británie otevřel v rámci organizování kupónové privatizace kabinet Václava Klause. Nejenže na klíčových ministerstvech vyměnili už dávno odešlé sovětské poradce britští poradci, ale v rámci tohoto procesu úspěšně infiltrovala tato země nejen Vojenské zpravodajské služby, ale i ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra. Ostatně takový obecný příklad už ani nelze utajit, zájmy Velké Británie v EU už hájí sveřepě jen český politik, bez rozdílu, jestli jinak hlásá vstřícnost EU, či je euroskeptický. Tato schizofrenie reálné politiky zahraniční je jen odrazem daleko hlubších procesů, utajených veřejnosti v systému správy věcí veřejných této země.
S počátkem tohoto procesu si britští zpravodajští specialisté vybrali skupinu osob, které odvezli na rychlokurz jejich tajné služby MI6 do své domoviny, aby je tam vyškolili před jejich proniknutím (infiltrací) do nyní Vojenského zpravodajství AČR a ministerstva obrany. Po tomto rychlokurzu, který byl jediným „odborným“ předpokladem pro jejich vstup do čela této tajné služby, byli postupně do této instituce vysazováni. Druhým paralelním procesem byl ten, že postupem pronikání do této struktury, jako i struktury MO, byli tipování vhodní kandidáti zevnitř této organizace k operativní spolupráci ve prospěch této cizí mocnosti (termín podle zákona). Ti pak byli vysílání do různých britských kurzů a stáží, kde docházelo k jejich dalšímu tipování a finální realizace. Neudiví pak, že tyto osoby postupně a velmi rychle postupovali do nejvyšších pater řízení této tajné služby.
Problém krom tohoto trestného činu pak spočíval v tom, že tito lidé byli povětšinou zpravodajsky neúspěšní a bez této podpory by se nikdy žádné řídící funkce neujali. Proto za své posty byli vděční svým chlebodárcům a na náklady občanů této země jim (a jak si ukážeme nejen jim) ochotně sloužili.
Pro ilustraci jeden již památný výrok jednoho takového plukovníka vojenské rozvědky. Ten se vrátil na rozbor a vyhodnocení svého ročního působení coby první český vojenský a letecký přidělenec v Íránu. Když byl vyhodnocen jako nevyhovující s návrhem na předčasné ukončení své mise v této zemi a stažení po prvním roce zpět do Prahy, prohlásil, že ve Velké Británii jsou s jeho výkony spokojeni. A zjevně byli, protože se i přes protest jeho nadřízených do Íránu vrátil zpět. Ve svébytném právním státě, kde platí jeho zákony pro všechny stejně, by toto jednání bylo bez diskuze označeno jako vlastizrada a dotyčný by strávil dlouhá léta ve vězení. Pro krtky ve prospěch Velké Británie ve Vojenském zpravodajství této země toto ovšem neplatí.
Odborně zdatnější čtenář si jistě položí otázku, zda-li vojenské zpravodajství nemělo bezpečnostní mechanismy, které by tomuto procesu zabránily? Mělo, jistě ano.
Ale o tom již v dílu dalším.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
