Jeden pohled historie na osobu Gaia Julia Caesara byl z velké části vybudován jeho dědicem, Octavianem. Z tohoto obrazu vyklíčila celá historiografická tradice. Z obrazu, který však Octavianus utvořil především kvůli sobě. Zeje obrovská propast mezi Caesarem takto vylíčeným propagandou a Caesarem skutečným. Na propast mezi těmito rozdílnými osobnostmi je nutno zaostřit. Vnímání veřejnosti totiž odpovídá spíše prvnímu zmíněnému úhlu pohledu. Přitom už důvod, kvůli kterému si zvolil za dědice právě Octaviana je diskutabilní, ale k tomu později…
Již od jinošských let bylo Caesarovi usilováno o život diktátorem Sullou. Ten se jej nejprve snažil ponížit a poté ho dát zabít. Caesar byl nucen noc co noc střídat úkryt a podplácet Sullovy „náhončí“. Ne zrovna ideální start budoucí kariéry. Po Sullově smrti se nicméně Caesar mohl vrátit do Říma. Při následujícím pokusu o politický postup se však neuvěřitelně zadlužil. Luciano Canfora v Caesarově životopise například uvádí výjev z románu Bertolda Brechta Obchody pana Julia Caesara, kde je líčeno plenění Caesarova domu, které končí tím, že si budoucí vládce utírá plivance cáry oděvu. Tato scéna, byť beletristická, vystihuje jeho tehdejší každodenní problémy. Caesar přesto nikdy neztratil ze zřetele své hlavní cíle. Brecht ve svých zápiscích k románu také trefně zmiňuje obecný problém, jakým je v některých případech uchopení historie. „ Při psaní Caesara se nesmím ani na okamžik podvolit představě, že události proběhly nutně tak, jak proběhly,…“
Otevřeně se vědělo o Caesarově velkém sexuálním apetitu k oběma pohlavím. O tom vypovídá i přezdívka „muž všech žen a žena všech mužů.“ Aféra mezi Caesarem a bithynijským králem Níkomédem z dob Caesarova mládí byla oblíbeným terčem posměšků. Ještě po pětatřiceti letech, při oslavě galského triumfu si Caesarovi vojáci prozpěvovali: „Zdolal Caesar Gallie a Níkomédés Caesara/ Caesarův je tento triumf, který zdolal Gallie, / ne však triumf Níkoméda, který zdolal Caesara.“ Například podle Marca Antonia se mladý Octavianus nechal Caesarem připravit o panictví právě pro to, aby se stal jeho dědicem. Zdroje Octavianovy propagandy pak adopci připisují božímu znamení v podobě jakéhosi výhonku na palmě, na kterém si měly udělat hnízdo holubice.
Pozoruhodné je, že Caesarova diktatura neměla nic společného s cenzurou v intelektuální oblasti. Uznával svobodu slova a v záležitostech kultury byl liberální. Catullus o něm napsal sbírku satirických veršů, Caesar to toleroval. Neměl problém básníka pozvat na oběd a neustaly ani Caesarovy návštěvy u jeho otce, kterého si velice vážil. Jiným výrazným gestem bylo pověření Marka Terentia Varrona úkolem zřídit v Římě první velkou veřejnou knihovnu. Knihovna měla zpřístupnit veškerý knižní fond bez jakékoliv cenzury. V kontrastu s tím působí úzkostlivý výběr knih Octavia, tehdy už Augusta. Ten dával knihovníku Pompeiu Macrovi přesné pokyny o tom, které Caesarovi knihy mají být přístupny veřejnosti a které ne. Vidíme tedy, že Caesar byl diktátor v tomto zcela odlišný od jeho pozdějších následovatelů. A ani se stínem atentátu na jeho osobu se nejeví možnost držet odděleně politiku a kulturu jako něco, co by selhalo. Do protikladu lze znovu postavit jeho dědice Augusta. Ten věřil v zásahy státu do kulturních záležitostí a zároveň byl nucen si do senátu, alespoň v krizových situacích, brát pancíř.
Primitivní tyranie by si asi vynucovala vážnost. Nebo spíše pokus o ni, takový jaký vidíme u diktátorů dnes. Tento pohled na Caesara by ovšem celou věc zplošťoval. Zplošťoval by ji i pohled na Caesara jako na romantického hrdinu. Se zařazováním osobností na pomyslnou černou, či zlatou listinu se každá generace vypořádává jinak. Z „muže všech žen“ se (také díky Octavianovi) stal „otec vlasti“.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
