Titanik ztroskotal zhruba před sto lety. Stal se symbolem pádu, jemuž předcházela pýcha.
Přiznejme si, že plujeme v mimořádně rozbouřených vodách – ale dodejme, kdo ty vody bouří. Zapomněli jsme na bombardování Bělehradu v roce 1999?
Nepamatujeme se na válku v Iráku bez mandátu OSN v roce 2003? Nic nám neříká bombardování Libye?
Jediným agresorem se pro nás stalo Rusko. Nezabýváme se sledem událostmi, jež vedly k připojení Krymu k Rusku (nezačaly jím). Nevyšetřujeme. Nehledáme důkazy. Bez nich pak viníme Rusko z napadení sousedního státu – a opakujeme to jako kolovrátek - stále dokola. Toto počínání je velmi nebezpečné ze dvou důvodů. Jednak můžeme vyprovokovat třetí světovou válku, což by bylo pro všechny zúčastněné zničující. Za druhé, když se nám ji vyprovokovat nepodaří, můžeme Rusko posílit natolik, že pokud by za čas nějaký jeho představitel skutečně zatoužil okupovat, koho se mu zlíbí, nikdo již argumentům Západu neuvěří.
Rozhodli jsme se podporovat krajní pravicové kruhy typu Tea Party a McCaina. Podporujeme „jestřáby“, kteří chtějí světu vládnout silou. Přesně taková politika ale vede k posilování teroristických hrozeb a fundamentalismu. Nebo se snad po více než desetiletém „boji proti terorismu“ cítíme bezpečněji?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.