Mimo jiné jsem napsal: „Marná bude snaha těch, kteří se třeba i probudí a budou zcela právem odsuzovat hnědé podhoubí kolem A. B. Bartoše, T. Okamury a dalších, pokud v případě dění na Ukrajině oslavování banderovců omlouvali a bagatelizovali. Pokud vydávali fašistické tendence toliko za „ruskou propagandu“. Pokud se hlásili k takzvanému „Pražskému Mejdanu“ na Staroměstském náměstí, které de facto schvaluje zločiny praporů typu Azov či jednání Pravého sektoru.“

Jaceňukova rada nad zlato

Doba nám zraje doslova před očima – a barva, kterou nabírá, není nikterak pěkná. Místo Evropy založené na sociální soudržnosti máme Evropu rozhádanou, sociálně rozervanou a krajně nestabilní. Systémové problémy nemizejí, ale stále s větší naléhavostí se připomínají. Kde jsou všichni ti doktoři, kteří v případě „ekonomické krize“ stanovili jako diagnózu chřipku, na kterou prý zabere silný odvar? Ten je ovšem podáván na maligní bujení něčeho, co nejsme schopni v rámci rozdaných karet zastavit. Sám odvar potom představuje podivnou směs opatření, která pacienta neléčí, ale spíše ho v posledním tažení dorážejí. Jak je jinak možné, že je Řecku očkována masivní privatizace klíčových podniků, aby řecký stát opravdu na nejpotřebnější neměl ani flok? Jako velmi špatný vtip pak může znít nabídka Jaceňuka, že by si Řecko mohlo vzít vzor ze současné Ukrajiny. Jak může Unie tak dlouho a okázale mlčet ke zcela zjevnému posílení Pravého sektoru na Ukrajině? Nikdo nevykřikne, že Ukrajina se ani omylem v posledním roce nepřiblížila cestě k demokracii? Nepřiblížila, protože se jí na hony vzdálila, pravda, s Evropskou unií v patách. Je prostým faktem, že oligarchové se v této občanskou válkou zmítané zemi perou o moc, a ukrajinští občané (jedno na které straně barikády) chudnou. Evropská unie přitom mohla na zemi krátce po puči uvalit sankce a nedopustit, aby se k moci prodrali Jaceňuk a jeho lidé, kteří bez řádných voleb zahájili válku proti těm svým občanům, kteří je neuznali.

Unie den za dnem pohřbívá něco ze svých dřívějších ideálů a den za dnem zpochybňuje samotné základy, na nichž stojí – či by stát měla.

Ukrajina se stává státem, který přestává plnit téměř všechny funkce, jež se od něho očekávají. Hladoví a bez přístřeší již nyní mohou kreslit nejčernější scénáře, co s nimi bude, až přijde zima. Slovo bezpečí se na Ukrajině stalo neznámým pojmem. Svoboda slova, kterou mnozí vzývali, vzala brzy za své – a nejenom tehdy, když se ministrovi Avakovi otáčí střelná zbraň při projevu opoziční poslankyně Bondarenkové v kapse. Má se snad i pro nás stát normou stav, kdy společnost bude paralyzována strachem? Kdo dnes na Ukrajině řeší úroveň zdravotnictví, sociálního systému či školství? Jak taková společnost může stíhat zločince, když je samotné její politické vedení zločinem zamořeno? Copak Pravý sektor nemá své lidi v nejvyšších patrech politiky? Neusiluje D. Jaroš o ještě větší podíl na řízení země? A nemá snad šanci?

Nejhorší na tom je, že nás to snad nechává klidnými. Že to nechává klidnými i řadu těch, kteří se považují za bojovníky proti fašismu. Ano, je hezké protestovat proti vyhrůžkám šibenicemi – a je to i správné. Vyhrožování bychom neměli tolerovat. Ale musíme být důslednými. Tedy aspoň tehdy, nechceme-li být toliko pro smích.