Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes.

Neumíme odhalit pravou krizi

Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí.

Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek - ZDE), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí (ZDE), které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek.

Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první ZDE a druhá ZDE), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu.