Marian Kechlibar: Z minulých kontroverzí (IV.) - Když židovský právník hájil právo amerických neonacistů pochodovat

28. 2. 2021 7:35

O principech občanských svobod se krásně kecá v abstraktní formě, ale když dojde na zcela konkrétní případy a události, zjišťuje hodně lidí, že na to nemají žaludek.

Marian Kechlibar: Z minulých kontroverzí (IV.) - Když židovský právník hájil právo amerických neonacistů pochodovat
Foto: Archiv MK
Popisek: Matematik a publicista Marian Kechlibar
reklama

Přesně, jak kdysi říkal novinář Mencken, hájit svobodu lidí většinou znamená, že se musíte stavět na stranu darebáků, které útlak postihne jako první. A málokdo je v západním světě po roce 1945 tak jasným archetypem darebáků jako nacisti. A tím myslíme ten echt čistý typ, který se ke svému označení hrdě hlásí a mává svastikami se stejným nadšením, s jakým jiní loví Pokémony.

Anketa

Jaká opatření NEBUDETE dodržovat?

hlasovalo: 5538 lidí

National Socialist Party of America, sídlící v Chicagu, měla v roce 1977 v úmyslu uspořádat demonstraci svých příznivců ve veřejném parku Marquette v centru Chicaga. Právo na (nenásilné) shromažďování a přednes politických projevů patří k základním občanským právům Američanů, takže teoreticky by jim v tom radnice města Chicaga neměla bránit. Prakticky jim v tom bránit začala.

Strana si jako alternativní místo konání pochodu zvolila nedaleké Skokie, což byla tehdy oficiálně vesnice (nebo spíše „vesnice“, prakticky město o 70 tisících obyvatel). Většina tehdejších obyvatel Skokie byli Židé, část z nich zažila v Evropě holokaust. Obyvatelé Skokie se vůči představě nacistů pochodujících skrze jejich domovskou obec vzbouřili a jejich radnice začala také hledat různé způsoby, jak shromáždění zabránit.

Frank Collin, tehdejší předseda americké nacistické strany a zuřivý antisemita, se obrátil na Americkou unii pro občanské svobody (ACLU) s tím, že jsou mu upírána základní práva. Jeho případ si vzal na starost illinoiský právník David Goldberger, praktikující Žid. Protikladnější kombinaci partnerů si těžko představit.

(Dlouhý článek, ve kterém Goldberger vzpomíná na svoje angažmá v kauze, najdete zde. Mimochodem, nacista Collin měl židovského otce, jenž sám přežil věznění v Dachau; o absurdity nebyla v tomto případu nouze.)

Kde končí svoboda projevu?

Radnice v Chicagu i ve Skokie, které se snažily zabránit pochodu nacistů, zvolily dvojí přístup.

Jeden z nich byl řekněme upřímnější a argumentoval tím, že šíření nenávistných letáků a veřejné ukazování svastiky nespadá pod zákonem chráněnou svobodu projevu a je to vlastně druh násilí. Tento přístup se opíral o zákonnou výjimku pro tzv. fighting words, jejíž výklad je notoricky obtížný.

Druhý byl založen na kladení byrokratických, zdánlivě neutrálních překážek, které bylo fakticky nemožné splnit. Tady je hrací pole nesmírně široké a záleží jen na fantazii úředníků.

I v České republice koluje vtip, že něco bude pro důchodce nad 70 let zdarma, když jim to podpisem potvrdí oba rodiče. V případě amerických měst šlo o nesplnitelné požadavky na pojištění akce proti možným škodám. Obě radnice chtěly po nacistech předložení pojistky na 350 tisíc dolarů, což bylo mimo možnosti strany. (Glasser uvádí ve svém rozhovoru 250 tisíc dolarů, nepodařilo se mi dohledat, která částka je ta správná.)

Toto nebyla novinka. Stejnou taktiku v 60. letech používaly jižanské radnice proti pořádání pochodů za občanská práva. I ony kladly nesplnitelně vysoké požadavky na pojištění akce. (Viz rozhovor s bývalým předsedou ACLU Irou Glasserem v libertariánském časopise Reason.)

Advokát Goldberger, který začal neonacisty zastupovat před soudy, se v tomto sporu soustředil hlavně na otázku samotné svobody projevu s tím, že zabránit potenciálně urážlivému projevu předem je ještě horší forma újmy na svobodě než trestat řečníka až po projevu samotném. (Detailně to popisuje ve svých vzpomínkách, odkázaných už výše.) Tento princip totiž může růst do víceméně neomezených rozměrů – například k preventivnímu zákazu zveřejnit v tisku nějaké materiály, které jsou ztrapňující či citlivé pro vládu.

Toto byla argumentace, se kterou Goldberger a Collin nakonec došli až k Nejvyššímu soudu USA. Ten rozhodl nejtěsnějším možným poměrem hlasů 5:4 proti předešlému postupu soudů státu Illinois, který byl v podstatě zdržovací taktikou. Rovněž rozhodl o tom, že ukazování (byť kontroverzních) symbolů je pokryto svobodou projevu a nespadá pod výjimku „fighting words“.

Plánovaná akce se nakonec neodbyla ve Skokie, ale po dohodě s chicagskou radnicí přímo v centru Chicaga v červenci 1978. Z odhadovaných dvou tisíc účastníků byla většina zvědavců nebo protidemonstrantů.

Americké nacistické straně vítězství nepomohlo

Americké nacistické straně se ani skrze zviditelnění, kterého širokou medializací svého případu dosáhla, nepodařilo dosáhnout nějakého posílení pozic či růstu členské základny. Collin byl z předsednického křesla sesazen rok po konání pochodu. Roku 1981 se strana sama rozpustila.

ACLU opustilo značné množství členů, kteří nedokázali její zapojení do nacistického případu takříkajíc překousnout; přesné číslo není známo, ale článek na stránkách organizace samotné uvádí „až padesát tisíc“. Bývalý předseda organizace Glasser nicméně v rozhovoru pro Reason nepochybuje, že případ byl pro udržení občanských svobod v Americe důležitý.

Ve Skokie samotném se rozhodli jako reakci na známý soudní případ založit Muzeum holokaustu pro poučení budoucích generací. V roce 2009 změnilo adresu, ale existuje dodnes a ročně jej navštíví přes 300 tisíc lidí. Těžko říci, jestli by toto muzeum vůbec vzniklo, kdyby nacisté nikdy ve Skokie pochodovat nechtěli.

ACLU si za Glasserovy éry udržovala striktně neutrální politický přístup ke klientům, ale v roce 2018 z ní unikl neveřejný materiál, který volá po vyvažování ochrany svobody projevu s jinými zájmy sociální spravedlnosti (social justice), které mohou jít proti ní.

Její bývalý předseda Glasser jí v rozhovoru pro Reason přiznává právo změnit směr a hodnoty, ale zdá se, že její ochotou opustit prosazování svobody projevu je poněkud zklamán.

Verbálních trestných činů je u nás hodně

Tak co, přátelé, kdybyste byli právníci (a někteří z vás jste), vzali byste takovou zakázku nebo ne? A potřebujeme v ČR také něco jako ACLU, která by se držela příkladu Iry Glassera a Davida Goldbergera a brala se za svobodu projevu všech, včetně darebáků?

Není to jen hypotetická otázka. Naše ústava chrání svobodu projevu podstatně podmíněněji než ta americká (viz výjimky v článku 17.4 LZPS), tudíž verbálních trestných činů máme v zákoníku plno.

(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinamiPublikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Mrázek: A zase je tu Krym

9:20 Petr Mrázek: A zase je tu Krym

V poslední době opět eskaluje napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Rusové obsadili Krym, teď chtějí velmi…