Možná jsem britské barvy jenom přehlédla, možná jsem se nedívala dostatečně pečlivě. Možná veřejnost usoudila, že 130 mrtvých v Paříži je o tolik víc než 22 mrtvých v Manchesteru, že to za tu práci s vlajkou nestojí.

(Popravdě se přiznám – byť je to číselně vzato nepoměr, mnou Manchester otřásl víc, protože v něm šlo o malé děti. A na to jsem jako máma pěti prcků obzvláště citlivá; ale o to teď nejde.)

Abychom si rozuměli: Já nejsem žádný „vlajkař“. Nehalím si svůj profil do emotivních malůvek, když se někde stane neštěstí. Nedělala jsem to tehdy, nedělám to ani teď. Nic proti symbolům, ale taky si přiznejme, že jsou zhola zbytečné. Nepomohou mrtvým, neodvrátí ani riziko od dosud živých, kteří se příště ocitnou v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Pouze a jen pomohou těm živým, kteří cítí lítost nad mrtvými, aby se cítili trochu líp: Vystavením vlajky získají pocit, že vyjadřují sounáležitost (to je jistě pěkné), svůj smutek trochu ventilují navenek, a tím se jim uleví.

Jestliže tentokrát – na rozdíl od vraždění v Paříži – nikdo v mém okolí neuznal za vhodné vyjádřit svou frustraci vystavením vlajky či jiného symbolu, mám pro to jen jediné vysvětlení: Tentokrát byla patrně suma smutku ve společnosti menší. A to si opět umím vysvětlit jen jediným způsobem: Společnost si na vraždění už zvykla. Jak zvrhlé.

Všichni víme, že tenhle druh vražd, kterým se říká terorismus, mají jedno společné: nelegální imigraci těch, kdo nejsou skutečnými uprchlíky před skutečným nebezpečím. A neargumentujte mi tu s IRA, Basky a podobně – kdy bylo o těch slyšet naposledy? Jistě, tohle je milionkrát omleté téma. Ale jedna věc je přece tak trochu „nová“.