Asi měl pan zubař sadismu v ordinaci málo. Celá záležitost má ale mnohem víc rozměrů, než se na první pohled může zdát. A když to tak vezmeme kolem a kolem, je vlastně také jakýmsi skrytým podobenstvím i našich evropských – a dokonce i na první pohled tak vzdálených ekonomických – záležitostí.

Sociální sítě se vzápětí začaly plnit diskusemi, které ukazovaly, že lidi na celé věci snad ještě víc než mrtvý lev pálí úplně jiné věci. Jedni se vztekali, že „bohatý Američan nevěděl, kam s penězi“. Druzí se zase vztekali na ty první, že „závidí Amerikánovi prachy“. A třetí začali řešit, jestli Američan věděl, nevěděl, mohl, nemohl, či měl vědět, jaké zvíře zabíjí.

Popravdě téhle úvaze moc nerozumím. Proč je vlastně tolik humbuku zrovna kolem lva Cecila? Jasně, protože byl „celebritou“. Ale není život jako život? Nemělo by stejné pohoršení budit střílení jakýchkoliv jiných zvířat jen pro zábavu? Nezavání protěžování jednoho lva nad poslední mrňavou surikatou podobným genetickým inženýrstvím jako třeba vylučování postižených lidí ze společnosti? Když jsem zprávu zaslechla já, smutně jsem si pomyslela, jaká je to škoda zbytečně zaniklého života. Nejsem zelený fanatik; maso jím a neprolévám slzy nad každým kuřetem na svém talíři. Ale současně nemám-li zrovna hlad, nejen že nezakroutím krkem kuřeti, ale nezašlápnu ani žížalu. Kuřata si kupuju od místního farmáře, o kterém vím, že je nechává pobíhat po dvorku a pak jednoho dne rychle mávne sekyrkou nad špalkem. Nechutní vypasení sršni vydávající zvuk bombardéru, kteří si zatoužili postavit hnízdo přímo nad oknem mé ložnice, sice nejsou v pravém slova smyslu mí kámoši, ale současně nějak zvládáme existovat bez vzájemných srážek vedle sebe, protože zbytečně zabít zhruba 5000 ks. hmyzu, což hnízdo zhruba čítá, se mi zdá nejen nehmyzí, ale i nelidské, zvláště když hmyzáci vedle své značné ohyzdnosti nevykazují nijak přehnanou agresivitu. A už úplně nepochopitelné (a neospravedlnitelné) je pro mě vleklé pronásledování pomalu umírajícího zraněného zvířete.