Každá z kolegyň pracovala ve společnosti různě dlouho, každá měla jiné zkušenosti, jinou zodpovědnost, jiné zásluhy i jinou výkonnost. Byly tudíž i jinak složitě či lehce nahraditelné. Přesto jejich pozice nesly prakticky stejný název. A bylo rázem vymalováno.

Nepřála bych nikomu žehlit ty rozbroje, které dvě vyměněné výplatní pásky vyprovokovaly. Jedna z kolegyň – pochopitelně ta s nižším platem – se okamžitě začala cítit dotčená, zneužitá a diskriminovaná, ačkoliv v minulosti byla vždy naprosto spokojená. A začala se, hnána spravedlivým rozhořčením, dožadovat „platového narovnání“. Tím to ovšem neskončilo. Sémě zloby už bylo v kolektivu zaseto. Ještě dlouho se od té doby mezi kolegy táhla pachuť vzájemné podezíravosti, nevraživosti a neloajálnosti. Dáma, která se cítila platově ukřivděná vůči své kolegyni, sice dostala v rámci snahy o zklidnění situace přidáno, ale přesto se od té chvíle nadále cítila nedoceněná a na jejím postoji ke všem ostatním to bylo znát. Její ochota spolupracovat s okolím klesala a klesala.

Možná by se mohlo zdát, že řešením v tu chvíli bylo přidat jí víc peněz. Ale z pohledu zaměstnavatele to naprosto nedávalo smysl: její užitek pro společnost víc a víc kvůli klesající motivaci klesal a měla dostávat větší a větší plat? Jak by k tomu přišly její zkušenější kolegyně, které firmě projevovaly ohromnou loajalitu? A navíc v té době byla nezaměstnanost vysoká a každý týden mi na stůl přistál minimálně jeden dopis s žádostí o zaměstnání. Nakonec to samozřejmě skončilo tak, že původně docela šikovná paní získala až příliš velký pocit ukřivděnosti, který byl z pohledu zaměstnavatele neoprávněný, a tím ztratila motivaci k pořádné práci. Krátce nato jsme se všichni rozloučili a během týdne přijali paní novou. (Dala jsem si už extrémně velký pozor, abych si zase nepomotala prsty a obálky.)

Co tím chci říct? Práce s lidmi, natož odměňování lidí, je věcí navýsost citlivou. A co je citlivé, to je diskrétní. A co je diskrétní, mělo by z dobrých důvodů zůstat jen mezi dvěma lidmi.

Ostatně proto také máme několik různých slov pro „nesdělování informací“. Když chceme naznačit, že někdo neříká dost informací, aniž by k tomu měl dobrý důvod, mluvíme o „tajnůstkaření“. Pokud ovšem o někom řekneme, že je „diskrétní“, máme tím na mysli, že zbytečně neroznáší informace, které mohou spíš uškodit. A v některých případech dokonce stejné nesdělení informací označíme za „ochranu osobních dat“. V dobrých společnostech je diskrétnost a ochrana citlivých dat považována za přednost.