Není to tak dlouho, co se kdosi rozčiloval, že jsme „hrozný národ“. Že prý na fotbale křičíme „kdo neskáče, není Čech“, ale když jdeme nakupovat, kupujeme cizí potraviny. A že prý se tak chovají dokonce i státní instituce, které by měly české zemědělce podporovat. Jindy zase slyšíme postesknutí, že nejsme potravinově soběstační. Dokonce nový ministr zemědělství údajně uvažuje o tom, že by prodejci museli nabízet určité procento českých potravin - např. v každé prodejně by muselo být alespoň 40 % potravin českých.
To všechno je neuvěřitelná hloupost.
Jak vůbec poznat českou potravinu? Dneska už nelze říct, že potravina vyrobená v českém závodě obsahuje také české vstupy. Neplatí ani, že závod stojící na českém území je vlastněn českým kapitálem. Škodovka je sice v Mladé Boleslavi, ale Němci budou oprávněně tvrdit, že je jejich. Na druhou stranu každý z nás si může koupit třeba akcie Volskwagenu a pak tvrdit, že společnost Volskwagen je i jeho, tedy trochu i česká. Podle této logiky celý koncept národních potravin považuji za nesmysl.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz