Celá věc se má asi takto: To poslední, co bychom nyní chtěli slyšet, je, že se vrací recese. Takže jenom šeptem a jenom mezi námi: Právě tohle jako by naznačovaly poslední statistiky od sousedů. Recese se dost možná už vrátila do Německa. Podle posledních zveřejněných dat poklesl v srpnu německý export o 5,8 %, což je nejvíc od ledna 2009. Tou dobou přitom vrcholila krize.

Ihned se začaly ozývat hlasy, že za to může hospodářská politika Angely Merkelové, která prý až moc hledí na vyrovnaný rozpočet. Že prý aby Merkelová víc utrácela, a tím pomáhala německé ekonomice. (Ještě že paní Merkel na tyhle šťouraly nehledí – víc investic státu totiž znamená taky víc investic vymyslet. A myšlenku nelze úředně nařídit. Respektive lze, ale bude stát za starou bačkoru.)

Jenomže problém Německa je i naším problémem. Německá ekonomika totiž táhne tu českou jako lokomotiva. A pokud se německá lokomotiva zastaví, znovu se zastaví i náš ekonomický vlak. Stát se to naštěstí ještě pořád nemusí, německé statistiky se mohou mýlit. (Jak příjemné je někdy mýlit se!)
Ale čím to? To přeci není možné, chtělo by se říct, že prakticky po roce by tu zase mohla být další krize! Vždyť bývaly doby, kdy krize chodily po deseti i více letech. Uprostřed roku 2008 dokonce byly slyšet i nabubřelé názory, že lidstvo již nad krizemi „zvítězilo“. Zato teď trvá ekonomická mizérie s většími či menšími přestávkami už šest let. Mohli bychom samozřejmě rozebírat ekonomické příčiny. Mohli bychom diskutovat o tom, že není náhoda, že Německo v některých obdobích je téměř jedinou rostoucí zemí Evropy a současně sestavilo rozpočet bez schodku. Ale když půjdeme ještě víc do hloubky, zjistíme, že v jádru je ještě něco dalšího…

Bývaly doby, kdy jsem jako naivka skutečně věřila, že stát, banky, státní či mezinárodní instituce řídí lidé, kteří jaksi mají předpoklady řídit něco většího než tříkolku. Pravda, moje víra v čase dostávala trhliny. Kupříkladu jednu velkou dostala, když jsem přihlížela, jak se do nejvyššího vedení jedné banky hledal ten největší dostupný trouba, který hlavně nebude moc myslet (tak přesně znělo zadání). Ale pořád jakás takás naděje zůstávala. Až do okamžiku, kdy jsem se nechala jakýmsi nedopatřením přemluvit, abych se stala poradkyní ministra financí. Ne že bych si od toho slibovala převratné změny. Ale realita předčila mé nejdivočejší představy.

Stačil první den, abych pochopila, že stát není řízen těmi, kdo mají jakékoliv plány, ideály, znalosti. Že je řízen těmi, kdo nejlépe umí názory předstírat. Funkce poradce není zřizována, aby poradce radil, co dělat. Je zřizována z jednoho ze dvou důvodů: Buď aby poradce učil šéfa recitovat básničky (jejichž obsahu šéf nerozumí), anebo aby se zaplácla ústa a naplnila peněženka potenciálně protivnému politickému konkurentovi.