Na první pohled by se mohlo zdát, že případ je dost daleko od Česka. Ale není. Týká se nás minimálně ve dvou rovinách. Zaprvé odebrání dětí se týká i českých a slovenských rodin, které udělaly tu chybu, že z neznalosti se usadily v Norsku. Připomeňme známé kauzy Evy Michalákové a slovenské rodiny Ladických.

Zadruhé Norsko svou filozofii ničení rodin vehementně vyváží do světa. Tak jako v souvislosti s některými zeměmi se s despektem mluví o „vývozu demokracie“, v případě Norska bychom mohli mluvit o „vývozu antirodinné politiky“. Konkrétně to Norsko ve spojení s dalšími zeměmi (Island, Lichtenštejnsko) praktikuje skrze takzvané norské fondy, které jsou velmi aktivní i u nás. Za poskytnuté dotace pak pochopitelně chce něco zpět – tedy příklon o oné antirodinné filozofii.

V souvislosti s aktivním šířením nové liberálně levicové doktríny se jako o infante terrible často mluví o G. Sorosovi. Jenomže to není přesné; respektive Soros v tom zdaleka není sám. Zatímco Soros si z této doktríny vzal zejména promíchávání národností a migraci, Norsko se angažuje zejména v genderových a (anti)rodinných tématech. A opakuji: Je velmi aktivní i u nás. Nese to s sebou již jisté plody:

„…Přivolaná ochranka mi nasadila pouta a zavedla mě do podzemní chodby. Bylo to poprvé, co jsem se o existenci podzemních chodeb v Marsens dozvěděla. Pouta na rukách, ochranka vedle mne, chodba bez oken a tuny hlíny nad mou hlavou – to byl koktejl, díky němuž jsem se začala doslova zalykat hrůzou. Dodnes mě obrázek té podzemní chodby a fantazijní představy, co se v ní může odehrávat se zcela bezmocnými pacienty, budí ze spaní…“

Asi sotva uhádnete, kam tento děsivý úryvek zařadit. Povím vám tedy skutečný, dosud málo známý příběh: