Příběh jedna: Stalo se jakýmsi nedopatřením, že můj drahý manžílek narozený v paneláku se dal na včelaření. S představou, že nikdy nekoupí ani jediné žihadlo. I pořídil si včelařský oblek, kuklu, a vydal se poprvé ke včelám. Ovšem jaksi pozapomněl, že má na nohou sandály. Následné Pikorovo nadskakování pozorované obezřetně z dáli mne ujistilo, že předpoklad o žihadlech byl chybný. To záživné však mělo teprve přijít. Pikorovy prostocviky coby důsledek sandálů vedly k několika prudkým předklonům, jejich důsledkem zase byl neklamný zvuk trhající se látky na zadku. Následné kletby jsou již nereprodukovatelné. Nicméně mě nejvíc zaujalo následné tvrzení: „Oni dělají ty obleky strašně malé, ony se normálně trhají!“ Tak tedy budiž řečeno, že já to vidím trochu jinak. Řekněme, že můj drahý manžel se pokusil do zcela normálního obleku velikosti M nacpat pupek velikosti XL.

Příběh dva: Taky to znáte. Kolega / partner / partnerka dorazí pozdě na schůzku. A vysvětlí to slovy: „Ujel mi autobus!“ Mno… i tohle bych viděla trochu jinak. Ne že „ujel autobus“, ale spíš „nestihl jsem autobus doběhnout“, alternativně „přišel jsem na zastávku moc pozdě“.

Už to máte, co mají tyhle dva příběhy společného? Lidé se náramně rádi vydávají za oběti. Za nic nemohou, nejsou odpovědní za své činy, jsou obětí okolností a zlých lidí kolem.