I sport peníze kazí. Anebo jinak. Od dob, co se sport stal byznysem a ekonomickým podnikem, stojí za starou bačkoru.

Politici už od dob Řeků a Římanů vědí, že pokud chtějí úspěšně vládnout – tedy manipulovat masy – musí jim nabídnout chléb a hry. To proto se v Davosu schází politici a průmyslníci. To proto se v Soči scházejí sportovci, politici a masy. To proto je třeba organizovat spektakulární zábavu pro pracovité včelky, které díky ní následující den vstanou do práce, nebudou zbytečně přemýšlet o nesmrtelnosti brouka, či jak očůrat placení daní, a místo toho budou štěbetat o tom, kdo včera získal zlatou. Jenomže… co přesně vlastně na sportovních výkonech obdivujeme?

Lidstvo vynaložilo ohromné úsilí, aby vygenerovalo a vybralo do olympijského týmu jedince, kteří dokáží podat z pohledu těch ostatních „nadlidské“ výkony. Jako kdyby všechny výkony, které dokáže zdravý a „normální“ jedinec vyvinout, už nebyly dosaženy. Ovšem za každým novým takovým „nadlidským“ rekordem dnes už může stát jen jedna z dvojice věcí: Buď dosud neodhalený doping, anebo lidská anomálie. Obdivujeme vlastně specifickým způsobem postižené lidi. Lidi, kteří mají větší hustotu svalových vláken. Lidi, kteří mají uvolněnější klouby, než ti ostatní. Lidi, kteří jsou dokonce tak „postižení“, že podle jednoho z průzkumů by dokonce byli ochotni vyměnit za zlatou medaili několik let života. Proč stejně tak neobdivujeme děti postižené Downovým syndromem? Vždyť i ony něčím vynikají nad ostatními: Jsou nadprůměrně citlivé.