Chvíli to lepší bylo. A pak se to vrátilo jak bumerang, když do školy začaly chodit moje děti. Císařskokrálovský dril a disciplína totiž nezačínají jen dětem, ale i jejich rodičům.

Velkoryse pominu každoroční shánění veskrze zbytečných obalů na sešity. Pominu i vyplňování mraku formulářů, které prý mají cosi společného s GDPR (já v nich sice moc souvislosti s GDPR nenacházím, ale budiž). Mnohem horší je, že vidím, jak jsou děti unavené.

Prvňáček si chodí po návratu ze školy na chvilku zdřímnout. Ale nejvíc unavená je naše dvanáctiletá dcera. V sedmé třídě má dvakrát týdně odpolední vyučování a jednou týdně nultou hodinu od sedmi ráno. Pochopitelně po odpoledním vyučování, ze kterého se vrací po čtvrté odpoledne, má úkoly a přípravu na další den. A další den následuje nultá hodina. A odpočinout si pak má kdy?

Není to přitom žádná extra škola. Je to ta nejobyčejnější základka. Zdá se vám to normální a správné? Mně ne. Děti se v ní neučí se žádnou raketovou fyziku. Prozatím jsou u „banalit“ typu měkké a tvrdé i/y. A v dějepise do zhloupnutí memorují, jaké máme historické prameny, ale stěží dají dohromady, kdy vzniklo Československo. A na tohle „potřebují“ celý den.

Kdysi jsem zkoušela udělat stojku. Moc mi to nešlo. Tak jsem to zkoušela pořád a pořád. Za chvíli už jsem neměla sílu. A ačkoli jsem se maximálně snažila, nešlo to. Druhý den ráno jsem to zkusila znovu. A šlo to hned na první pokus. Stačilo odpočinout si. Co z toho plyne? Že když děti přetížíme, víc je toho nenaučíme. Stávající základka dá dětem málo, protože jsou neustále přetížení a neschopní vstřebat informace. Nemají už kapacitu učit se doma. Nejsou ale přetížení objemem znalostí – ve skutečnosti se toho učí velmi „málo“. Jsou přetížení dlouhým časem zbytečně a neproduktivně stráveným v lavici. Co hůř, ony se ani nenaučí, jak se učit.