Že jsou tahle tři témata mediálně vděčná, je logické. Logické ale není, že se o nich stále mluví jako o třech oddělených tématech. Ve skutečnosti totiž jde o jednu velkou spojitou nádobu. A to je hodně podstatné – protože ani jeden z problémů se nepodaří minimálně z pohledu Evropy příliš umenšit, dokud si Evropa nepřipustí jejich vzájemnou propojenost.

Vezměme to od Řecka. Diletantství v řecké kauze až zaráží. Každý, kdo jen trochu kdy zkoumal stav řecké ekonomiky, mohl a měl vědět už dávno, že Řecko musí skončit dříve či později státním bankrotem. To jen někteří dobrosrdeční a naivní politici a ekonomové, pro které je společná víra, že „láska k bližnímu a dobro musí přeci mít navrch“, roky prosazovali další a další úvěry pro Řecko, které v realitě stav řecké ekonomiky ještě zhoršovaly. Zhoršovaly jej až z vulgárně prostého důvodu: Je-li někdo předlužen do té míry, že není schopen dluh splatit, jeho situaci nemůže zlepšit navýšení jeho dluhu. (Můžete namítnout, že mezinárodní pomoc ale přeci zabrala u zemí jako Španělsko či Irsko; jenomže to bychom srovnávali nesrovnatelné. Na rozdíl od těchto zemí se totiž Řecko ocitlo ve stavu, který ekonomové označují dluhová past. Jde o to, že i kdyby Řecko dosahovalo přebytek svého rozpočtu a dluhy splácelo, dluh je již tak velký, že úroky z něj nabíhají rychleji, než je země může stíhat splácet. A tak i navzdory splátkám dluh stále sám spontánně roste a stává se nesplatitelným.)