Vždy bylo a vždy bude mou vírou, že se o sebe postarám líp, než by se o mě postaral kdokoliv jiný včetně státu.

Ale kolem sebe pořád vidím stádo oveček, které jsou přesvědčené, že se o ně kdosi postará lépe, než by to zvládly ony. Věří, že co stát řídí, dobře řídí. A čím bohatší stát, tím lépe řídí. A zvláště pak dobře řídí, jde-li o všechny státní instituce, které se mají starat o děti. Kolem nás je spousta těch, kteří odmítají věřit, že v Evropě je řada státem podporovaných systémů, které namísto ochrany dětí dětem ubližují. Jde obvykle o dva typy lidí.

Jedněmi z těch, kdo odmítají připustit, že taky něco v ochraně dětí může být špatně, a současně patří mezi největší zastánce státních zásahů do rodin, jsou ti, kteří sami prošli traumatizujícím dětstvím. Zažili na vlastní kůži, jak táta bije mámu či zneužívá děti. Vlastní trauma je zaslepilo tak, že mají dojem, že je lepší 99 procent dětí vzít rodičům neoprávněně, než jedno nechat sexuálně zneužívat. Pro ně je rodinné násilí za všech okolností horší než násilí páchané omylem státní mocí na fungující rodině.

Druhou skupinou těch, kteří odmítají připustit, že systém státní ochrany dětí a takzvané juvenilní justice (tj. justice pro děti) může být špatný, jsou lidé prostě jen naivní, kteří věří, že v rozvinuté zemi přeci „není možné“, aby se dělo něco nekalého.

Nechme raději stranou třetí kategorii – ty nejhorší a doslova opovrženíhodné jedince, kteří chyby systému popírají ne z vlastní víry, ale protože na něm vydělávají kupříkladu čerpáním peněz tzv. norských fondů.