Na rozdíl od kauzy Stropnický, která se ihned ocitla na předních stranách našeho tisku a rozpálila sněmovnu do běla, zpráva o zvažování nové „Great War" se zřejmě nezdá mediálním mágům dostatečně bulvární. A poslancům důležitá. Koho by zajímala „třetí světová"?

Je samozřejmě pravda, že státy mají své vojenské doktríny a jako „povinnou jízdu" zvažují vždy nejhorší možnou podobu konfliktu. Je to stejné jako dobře připravený zátěžový test bankovního sektoru. Nicméně je také holým a relativně novým faktem, že pozornost Washingtonu se velmi rychle a zcela veřejně přesměrovává z mlhavého projektu „války proti terorismu" a okrajovým „darebáckým státům" na mnohem větší cíle s mohutným silovým potenciálem: na Ruskou federaci a Čínskou lidovou republiku, v nichž úhrnem žije zhruba 1,5 miliardy lidí.

Předminulý víkend na konferenci v Singapuru vyšlo najevo zvýšené napětí mezi USA a Čínou a snaha Spojených států posílit své úderné síly v Austrálii a na Filipínách. Letos v lednu - připomínají experti - již málem došlo ke střetnutí mezi amerických a čínským loďstvem. Minulý týden Barack Obama - v projevu ke kadetům na vojenské akademii West Point - nové velké cíle USA výslovně zmínil. Jinak si nelze vyložit jeho poukaz na samozřejmost nasazení „naší armády" v případě „regionální agrese, ať již na jižní Ukrajině či v Jihočínském moři nebo kdekoli na světě". Jen to americký prezident dořekl, rozjel se do Evropy na turné po členských zemích NATO a slíbil při ní všem evropským (ale i středoasijským) státům, které sousedí s Ruskem, všestrannou podporu, včetně podpory vojenské. Vyhlásil vlastně hermetické obklíčení protivníka.

V popředí tohoto manévru je samozřejmě Ukrajina. S jejím prezidentem Petrem Porošenkem uspořádal Obama ve Varšavě společnou tiskovou konferenci; dva dny poté, co ukrajinské stíhačky SU-25 vystřelily na budovu regionální správy „separatistů" v Luhansku rakety, jejichž exploze - mimo jiné - roztrhala pět žen, které spolu mluvily na ulici. Pozorovatelé OBSE již stihli vyvrátit lži Kyjeva a Bruselu, že okolnosti útoku jsou „nejasné" a že místním „teroristům" (kyjevská verze) vybuchla jejich vlastní nálož. Laureátovi Nobelovy ceny míru Obamovi tento otevřený státní terorismus nezabránil v pochvale ukrajinského lidu za „moudrou volbu" Petra Porošenka - téhož pána, jejž americké tajné služby (víme to z WikiLeaks) ještě nedávno označovaly za „nelítostného oligarchu" spjatého s „rozsáhlou korupcí". Kdo se tomu diví, nechť si vzpomene, že NATO v roce 1999 klidně použilo v Kosovu UČK jako svoji „pozemní armádu", ačkoli CIA do té doby Bílému domu poctivě hlásila, že evidentně jde o zločineckou organizaci zcela nepochybných teroristů.

Kathleen Hicksová, bývalá náměstkyně amerického ministra obrany a nyní pracovnice Centra pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu, se pokusila novináře Robina Pomeroye z Reuters uklidnit: „Není to tak, že by představitelé Ruska nebo Číny usilovali o válku - a Spojené státy rozhodně ne!" Uf, to se nám ulevilo!

Potíž je v tom, že stát, který chce Číně přehradit Jihočínské moře, životně důležitou tepnu k surovinovým zdrojům z Předního východu a Afriky, vlastně již válku de facto zahájil. A je agresorem každý, kdo kohokoli obkličuje a kdo „obléhací techniku" sune k samotnému srdci démonizovaného protivníka.

Od nejzazšího severovýchodní cípu ukrajinských hranic je Moskva vzdálena 300 kilometrů a Smolensk se stává - poprvé v moderních dějinách - ruským pohraničním městem. Je všeobecně známo - nejpozději od Napoleonova tažení a Hitlerova „Drang nach Osten" -, že samotná hloubka ruské země je základním strategickým pilířem její obrany a bezpečnosti. Kdo tuto hloubku ruší, nejenže je s válkou srozuměn, ale fakticky ji už - i kdyby v Kremlu neseděl ošklivý Putin, ale sám Archanděl Gabriel - odstartoval.