Rozvrat americké společnosti ve skutečnosti začal nenápadně ve druhé polovině minulého století. Pouze dvacet let poté, co prezident J. F. Kennedy slavně prohlásil: „Neptejte se, co vlast může udělat pro vás, ale ptejte se, co vy můžete udělat pro vlast,“ naočkoval Ronald Reagan Ameriku představou „me first“ (já nejdřív), aby upozornil na sílu a práva jednotlivce, jež mu upíral „nabubřelý stát“. Pracující lid v 80. letech (generace, která nese nálepku generace „Já“) vzal heslo za své a posunul kyvadlo od společenských priorit ke vlastním.

Pokud by se všechny příčiny měly stručně shrnout, dalo by se říct, že jde o překrucování ideálů, na kterých byla země založena. Jedná se tu především o pojímání klíčového principu „svobody“, který se postupně proměnil z původní myšlenky zakladatelů – žít svobodně a bez tyranie – na interpretaci „svobody“ jako ničím neomezeného jednání jednotlivce, spojeného s možností nárokovat si nejen vše, co jde, ale i to, co nejde. Hlavní zakládající princip Ameriky paradoxně mutoval do stavu, který Ameriku dnes nejvíce ohrožuje. Jak se tohle za tak krátké období v Americe mohlo stát, jaké jsou konkrétní příčiny?

První příčinou, která se týká nejen Ameriky, ale i celé západní civilizace, je bezprecedentní růst možností a blahobytu za posledních 40 let. Během krátkého období se sešly dvě křivky: nárůst technologie a (pro běžného konzumenta) absence skutečných hrozeb, jako je mor či válka s širším dosahem. Pro Ameriku to znamenalo spolehlivou a rostoucí prosperitu. Ale jen pro určitou část. Od roku 1980 se totiž nůžky mezi bohatými a chudými v Americe začaly každoročně víc a víc rozevírat. Dnes je mezi chudými a bohatými Američany největší finanční propast ze všech vyspělých zemí: nejbohatších 10 % Američanů vlastní téměř 70 % všeho amerického bohatství, zatímco 50 % Američanů ze spodní strany žebříčku dohromady vlastní pouze 1,9 %, přičemž jejich podíl na bohatství klesl během posledních 30 let o polovinu. (ZDE a ZDE)

Za další příčinou stojí levicoví politici a členové liberální společnosti, kteří během zmíněného období prosazovali především povinnost chránit a posilovat pozici jednotlivce. To vedlo ku zrodu „politické korektnosti“ a s ní „cancel culture“ (kultura rušení) a jejich prosazování do všech aspektů amerického chování. Vnikla řada protidiskriminačních hnutí a iniciativ, např. Black Lives Matter (Na životech černých záleží – upozorňuje na rasistickou diskriminaci ze strany policie) a „Me Too“ (Já taky – upozorňuje na oběti sexuálního harašení).

Jenže pokusy, které vycházejí ze zaslepeného morálního přesvědčení o narovnání společenských nerovností, jsou vždy dvousečné proto, že nepřipouštějí důležité dialogy a nepříjemné otázky. Například otázky týkající se Black Lives Matter: zatímco černoši tvoří 13 % populace Spojených států, 55 % všech pachatelů vražd je černých; 91 % ze všech zavražděných černochů zavraždí černoch (ZDE). Tyto statistiky pochopitelně ovlivňují pudové reakce policistů, ať černých, nebo bílých, když jsou konfrontováni s osobou, která sahá do kapsy pro možnou zbraň. Mnozí se potichu ptají na otázky typu: když (nejen) černochům záleží na černých životech, proč se tedy nezmobilizují mezi sebou k tomu, aby se přestali navzájem vraždit? (Velice podobný přístup k otázkám ohledně řešení kriminality menšin lze vidět v téměř každé evropské zemi.) Odpovědi jsou složité. Jenže překládat takovéto otázky je samo o sobě považováno za rasistické.