Martin Jan Stránský: Rozklad Ameriky a amerického ideálu

Rozvrat americké společnosti ve skutečnosti začal nenápadně ve druhé polovině minulého století. Pouze dvacet let poté, co prezident J. F. Kennedy slavně prohlásil: „Neptejte se, co vlast může udělat pro vás, ale ptejte se, co vy můžete udělat pro vlast,“ naočkoval Ronald Reagan Ameriku představou „me first“ (já nejdřív), aby upozornil na sílu a práva jednotlivce, jež mu upíral „nabubřelý stát“. Pracující lid v 80. letech (generace, která nese nálepku generace „Já“) vzal heslo za své a posunul kyvadlo od společenských priorit ke vlastním.

Pokud by se všechny příčiny měly stručně shrnout, dalo by se říct, že jde o překrucování ideálů, na kterých byla země založena. Jedná se tu především o pojímání klíčového principu „svobody“, který se postupně proměnil z původní myšlenky zakladatelů – žít svobodně a bez tyranie – na interpretaci „svobody“ jako ničím neomezeného jednání jednotlivce, spojeného s možností nárokovat si nejen vše, co jde, ale i to, co nejde. Hlavní zakládající princip Ameriky paradoxně mutoval do stavu, který Ameriku dnes nejvíce ohrožuje. Jak se tohle za tak krátké období v Americe mohlo stát, jaké jsou konkrétní příčiny?

První příčinou, která se týká nejen Ameriky, ale i celé západní civilizace, je bezprecedentní růst možností a blahobytu za posledních 40 let. Během krátkého období se sešly dvě křivky: nárůst technologie a (pro běžného konzumenta) absence skutečných hrozeb, jako je mor či válka s širším dosahem. Pro Ameriku to znamenalo spolehlivou a rostoucí prosperitu. Ale jen pro určitou část. Od roku 1980 se totiž nůžky mezi bohatými a chudými v Americe začaly každoročně víc a víc rozevírat. Dnes je mezi chudými a bohatými Američany největší finanční propast ze všech vyspělých zemí: nejbohatších 10 % Američanů vlastní téměř 70 % všeho amerického bohatství, zatímco 50 % Američanů ze spodní strany žebříčku dohromady vlastní pouze 1,9 %, přičemž jejich podíl na bohatství klesl během posledních 30 let o polovinu. (ZDE a ZDE)

Za další příčinou stojí levicoví politici a členové liberální společnosti, kteří během zmíněného období prosazovali především povinnost chránit a posilovat pozici jednotlivce. To vedlo ku zrodu „politické korektnosti“ a s ní „cancel culture“ (kultura rušení) a jejich prosazování do všech aspektů amerického chování. Vnikla řada protidiskriminačních hnutí a iniciativ, např. Black Lives Matter (Na životech černých záleží – upozorňuje na rasistickou diskriminaci ze strany policie) a „Me Too“ (Já taky – upozorňuje na oběti sexuálního harašení).

Jenže pokusy, které vycházejí ze zaslepeného morálního přesvědčení o narovnání společenských nerovností, jsou vždy dvousečné proto, že nepřipouštějí důležité dialogy a nepříjemné otázky. Například otázky týkající se Black Lives Matter: zatímco černoši tvoří 13 % populace Spojených států, 55 % všech pachatelů vražd je černých; 91 % ze všech zavražděných černochů zavraždí černoch (ZDE). Tyto statistiky pochopitelně ovlivňují pudové reakce policistů, ať černých, nebo bílých, když jsou konfrontováni s osobou, která sahá do kapsy pro možnou zbraň. Mnozí se potichu ptají na otázky typu: když (nejen) černochům záleží na černých životech, proč se tedy nezmobilizují mezi sebou k tomu, aby se přestali navzájem vraždit? (Velice podobný přístup k otázkám ohledně řešení kriminality menšin lze vidět v téměř každé evropské zemi.) Odpovědi jsou složité. Jenže překládat takovéto otázky je samo o sobě považováno za rasistické.

Mantra „politické korektnosti“ a rostoucí práva všech „dotčených“ změnit vše podle vlastní interpretace ve skutečnosti tak pouze přispívá ke zvýšení frustrace a polarizace. Každý má právo na vlastní interpretaci. Fakta a praktické argumentace jdou stranou, ať se jedná o právo transgender mužů/žen soupeřit ve sportu za své pohlaví (i přes značné fyziologické výhody) anebo o právo přepisovat dějiny a strhávat sochy zakladatelů národa kvůli tomu, že (jako každý v tehdejší době) vlastnili otroky. Studentům na univerzitách je dovoleno nejen verbálně, ale dokonce i fyzicky zaútočit na profesory (viz nedávná kauza profesora Nicholase Christakise ZDE), když vysloví názor, který studentské publikum, jež se rovná diváku v poslední řadě římského fóra, považuje za dehonestující. Lékaři nesmějí použít slovo „obezita“ u morbidně tlustého pacienta; je dokonce uzákoněno, že pacienti mohou při prvním setkání předat lékaři vytištěnou kartičku, na které je napsáno, že si nepřejí být konfrontováni s tímto ošklivým slovem. Presumpce neviny možná platí v soudní síni, ale nikoliv ve společnosti, kde je povinnost státu a organizací zajistit, aby všichni potencionální urážeči byli předem povinně informováni o tom, jak, kdy, kde a koho mohou nechtěně urazit a ublížit. Devět států zavedlo zákon, při kterém musí lékař každý rok povinně absolvovat zkoušku o sexuálním harašení. Pokud test nezvládne, odebere se mu možnost praktikovat medicínu, a to bez jakéhokoliv ohledu na akademické, klinické či profesionální schopnosti.

Tento fenomén se nejvíce dotýká vyšších vrstev společnosti, u kterých lze vysoudit největší „kompenzaci“. To vytváří začarovaný kruh, přičemž dotčení nechtějí studenta či pacienta urazit, aby nepřišli o přehnané příjmové částky. Výsledkem je podkopání statusu elit a posílení primitivních a sobeckých pudů obou stran.

Tento morální fanatismus je navíc stále podporován největším skanzenem moderní doby – sociálními sítěmi, na nichž každý má možnost troubit vlastní názory prostřednictvím divadla ve své vlastní režii. Je to právě internet a sociální sítě, jež slouží jako přímý katalyzátor veškerých myšlenek, jak těch dobrých, tak těch horších. Tím, že lidský mozek evolučně vždy upřednostňuje osobní pocity a špatnou zprávu nad dobrou a racionální, není divu, že schopnost společnosti skutečně přemýšlet a diskutovat o věcech během velice krátké doby zcela upadla do spirály, jež vede k transformaci a rozkladu standardů a norem, které lidská civilizace doposud považovala za podstatné. Není divu, že nejmladší (tzv. „Z“) generace, jež byla zcela odkojena nikoliv rodiči, ale obrazovkami, nedovede mezi sebou ani efektivně komunikovat, ani řešit nejzákladnější problémy, ale pouze dle slov prezidenta Národní akademie věd Petra Wooda „omámit se utopistickými fantaziemi a umořit se pseudomorální myšlenkou, že všichni musí být šťastní, a upřednostňovat kulturu rušení“.

I když uvedená fakta a trendy jsou příčinou rozkladu Ameriky, za nejnebezpečnějšího aktéra je považován ten, jehož bychom na této pozici nečekali. Je to příslušník stále se zmenšující části Ameriky – bílý, konzervativní a pracující Američan střední a nižší třídy. Ze všech Američanů je to právě on, kdo nejvíce cítí, jak přichází o svou přirozenou identitu a kontrolu nad vlastní budoucností. Právě na základě tohoto strachu byl v Americe zvolen nejhorší prezident všech dob, Donald Trump. I přes impeachment americkým kongresem podporuje dodnes Trumpa nemalá část americké společnosti právě proto, že reprezentuje vizi té jejich Ameriky. Důkazem míry podpory je bezprecedentní a děsivý útok Trumpových fanatiků na Kapitol, hlavní legislativní budovu Spojených států. Pro Ameriku a pro svět to byl šokující čin (u nás to přirovnejme ke vpádu a obsazení sněmovní budovy na Malé Straně davem ozbrojených fanatiků ANO poté, co se nedostali do vlády). I po útoku, který Trump sám podpořil, neuvěřitelných 25 % Američanů stále věří jeho psychopatickým výplodům, že volby mu byly ukradeny. Dodnes Trump stále radikalizuje Republikánskou stranu, čímž znemožňuje jakýkoliv konstruktivní dialog s tou Demokratickou. Jeho vystupování aktivně přispívává k rozkladu Ameriky a podkopává samotné základy její demokracie (ZDE). Bez nadsázky lze říci, že dokud Trump nebude odstraněn z americké politiky, Amerika se nemá šanci zahojit.

Tak či onak, Trumpův negativní vliv na Ameriku se bude znát ještě daleko do budoucnosti a na té nejvyšší úrovni. Podařilo se mu totiž jmenovat tři členy do nejvyššího soudu, čímž zcela proměnil složení soudu z vyvážené instituce na instituci, která je dnes ryze konzervativní. Důkazem je již zmíněné rozhodnutí kritizované celým světem, které zrušilo 50leté právo žen na potrat. Soud odůvodnil toto rozhodnutí tím, že když se americká ústava potraty nezabývá, není důvod, proč celé Americe nenařídit, jak k nim má přistupovat. Tím předal soud celou věc jednotlivým státům, čímž značně posílil již probíhající štěpení nejen společnosti, ale i jednotlivých států. Následné a okamžité mobilizační reakce všemožných typů mezi rozdělenými tábory lze označit bez nadsázky za zuřivé a nebezpečné (ZDE).

Byť to zakladatelé Spojených států mysleli jinak, zmíněné rozhodnutí je důkazem toho, jak se americká ústava stala jednou z hlavních příčin rozkladu Ameriky. Značné části ústavy psané v úplně jiné myšlenkové a historické době (rok 1787) jsou buď nepraktické, anebo vyloženě nebezpečné a zavádějící. Vzorným příkladem je ústavní právo „na držení zbraně“, psané v úplně jiném kontextu a mínění, které se ale úspěšnou snahou zmíněných bílých a konzervativních Američanů nemění.

Důsledky jsou tragické, až neuvěřitelné: ke dnešku bylo více Američanů zavražděno zbraněmi, než kolik jich padlo ve všech válkách (od 1776) dohromady. V Americe je více registrovaných zbraní (o neregistrovaných nemluvme), než je občanů. Prokazatelná fakta mezinárodních studií, že více zbraní se rovná více vražd, nikoho nezajímají. Hledá se viník v „systému“, nikoliv ve společnosti samotné. V Americe je možné, bez jakékoliv námahy, nakoupit plný košík válečných samopalů, a tak rychle, jak jen to jde, postřílet desítky dětí v základní škole. Opakovaně. Jen v tomto roce došlo k dnešnímu dni v Americe k více než 250 masovým vraždám zbraní, z nich k 27 ve školách. Dnes v Americe umírá více dětí po zásahu zbraní (kolem 1300 ročně) než z jakékoliv jiné příčiny; od roku 2014 zabily anebo zranily zbraně v Americe více než 34 500 dětí. Americká společnost na rozdíl od každé jiné civilizované společnosti stále toleruje vyvražďování nejen svých spoluobčanů, ale i svých vlastních dětí (ZDE)! Z každé školy se stala pevnost, ve které plat najatých policistů pochází z ukrajování platu učitelů. Místo požárních cvičení se děti učí, jak se zamknout ve skříni či skočit pod stůl. Šílenství se zbraněmi dosáhlo surrealistických rozměrů – minulý týden zastřelila ve městě Atlanta zákaznice pracovnici restaurace kvůli tomu, že jí dala příliš majonézy do sendviče (ZDE).

Jenže zbraněmi to v Americe nekončí. Ještě více Američanů než na zavraždění zbraní a automobilové nehody dohromady totiž dnes umírá na předávkování drogami. Kromě standardních příčin závislosti na drogách, jako je rostoucí chudoba a zoufalství, se objevuje nová: neomezený počet předpisů na léky proti bolesti pro rozmazlené publikum, které nesmí trpět žádnou bolestí. Výsledkem je více než milión mrtvých Američanů na předávkování drogami mezi lety 1999 a 2020; v roce 2021 dosáhl jejich počet více než 100 000, většinou kvůli současné opiátové epidemii (ZDE). V Americe se předávkování či „špatné užívání léků“ stalo třetí nejčastější příčinou smrti, hned po infarktu srdce a rakovině. To vše v zemi, která jako jediná vyspělá země na světě vyžaduje od svých občanů, aby si sami hradili zdravotní pojištění (16 % populace si to vůbec nemůže dovolit), místo aby jim jej pokryl stát. Výsledkem je, že ze všech vyspělých zemí má Amerika nejhorší systém zdravotnictví, jak co se týče efektivnosti (výdaje na zdravotnictví tvoří téměř 20 % HDP), tak i zásadních parametrů, jako je průměrná délka života, léčba chronických nemocí, dramatický výskyt obezity (dnes 42 % populace) a dostupnost péče (ZDE). To představuje obrovský stres nejen pro zmíněných 16 % populace, ale i pro téměř všechny ostatní; neschopnost platit dluhy vzniklé ze zdravotní péče je hlavní příčinou osobního bankrotu v Americe (ZDE).

K rozkladu Ameriky přispívá i to, co ji dříve posilovalo – imigranti. Na rozdíl od předchozích vln, které přímo přispěly k vytvoření americké sounáležitosti, dnešní imigranti chtějí akorát tak vydělávat co nejvíc peněz a zachovat si vlastní identitu, nikoliv stát se nedílnou součástí většího celku. V dnešní Americe 22 % Američanů neumí anglicky (ZDE), americký „tavicí kotel“ je fenomén minulosti. Podobný fenomén „odcizené emigrace“ zažíváme v Evropě, například v Německu a Francii.

Není tedy vůbec divu, že na základě uvedených problémů jsou více než tři čtvrtiny Američanů přesvědčeni o tom, že jejich země jde špatným směrem (ZDE). Rozklad americké společnosti dosáhl takové míry, že v lednu letošního roku zahájil deník The New York Times debatu titulkem „Přichází občanská válka do Ameriky?“ (ZDE). Na první pohled to působí surreálně. Jenže máme tu zemi, ve které nejenže každý třetí občan drží zbraň, ale ve které, dle národního průzkumu, 46 % občanů věří, že k takovému konfliktu dojde do pěti let (ZDE). A to je velice vážné. Ve státě Texas republikánská strana (která má v Texasu většinu) prohlásila, že toho všeho má dost a že v roce 2023 vyhlásí referendum o odstupu Texasu ze Spojených států (ZDE). I když se to zdá absurdní, politika se dělá tak, že pokud se to nemyslitelné dostatečně šíří, dříve nebo později se to stane myslitelným a posléze pak i realitou. Psyché amerického národa se vrací zpět do historické polohy rozdělených jednotlivých států a zájmů. Do budoucnosti jede Amerika zpátečkou.

Jako předposlední nelze ignorovat ani současný „návrat“ do standardních kyvadlových podmínek dějin lidské civilizace – mám na mysli současnou epidemii covidu-19 a válku na Ukrajině, jež ukončily éru nevídaného růstu a honu za blahem. Tento „reset“ je studenou sprchou, která značně přispívá k tenzi nejen v americké společnosti, ale i v celém světě.

A konečně, uvedený ekonomický stres nemůže než podlamovat masivní a nevídaný americký rozpočtový dluh, který poprvé v dějinách dosáhl 30 biliónů dolarů, tedy 91 000 dolarů (2 milióny Kč) za každého občana (ZDE).

Uvedené příčiny rozkladu americké společnosti jsou tedy do jisté míry ryze americké, ale zároveň i celosvětové. Jenže budoucnost euroatlantické civilizace přímo souvisí s budoucností Ameriky. Pro svobodný svět je důležité sledovat Ameriku ne tak pro inspiraci, ale především jako vzor trendů a pastí, kterým se je dnes potřeba vyhnout.

Publikováno dne 4. 7. 2022 na www.pritomnost.cz.