Tento problém je průvodním znakem poměrného volebního systému a objevil se tedy i za první republiky. Již v nevoleném Národním shromáždění v roce 1919 vystoupili poslanci Hudec a Modráček ze sociální demokracie a byli následně zbaveni mandátu a nahrazeni poslanci jmenovanými jejich bývalou stranou.

Tento princip, tzv. imperativní mandát, si první republika uchovala po celou svoji existenci: v jeho důsledku byla relativně stabilní (7 různých předsedů vlády za 20 let v národnostně smíšeném Československu oproti 9 předsedům vlády za 20 let trvání sociálně i národnostně homogenní České republiky).

Dobové vnímání imperativního mandátu bylo silně negativní. Politici i novináři si stěžovali na to, že role poslanců je minimální, každý, kdo by si chtěl zachovat vlastní názor oproti straně, může být zbaven mandátu, sněmovna není místem diskusí, ale předem dohodnutých hlasování. Karel Čapek píše v jednom svém sloupku o tom, že vůdcové stran by mohli dostávat žetony v počtu poslanců a scházet se v kavárně, kde by se rovnou usnášeli o tom, jak hlasování dopadne.

Pod vlivem těchto zkušenost – a také proto, že je to dnes zvykem ve většině evropských zemí s poměrným systémem – panovala shoda na tom, že poslanec má mandát volný, tj. že volič zvolil poslance, nikoli stranu. To podtrhovala i skutečnost, že volič může dávat preferenční hlasy – to za první republiky nebylo možné, používaly se tzv. vázané listiny.

Volný mandát znamená, že poslanec je vázán toliko svým svědomím a není možné ho mandátu zbavit ani za to, že způsob, jakým ho vykonává, je v rozporu s programem strany, za kterou byl zvolen, a tedy pravděpodobně i s míněním voličů, které zastupuje.