Martin Konvička: Novinářka vyděšená "rétorikou" - a další útok na petiční stánek | ParlamentniListy.cz

... dozvídám se přes SMS, zatímco se brodíme prosluněnými sudetskými loukami a zmoklými rašeliništi tamtéž. Na tu dálku nelze věci moc ovlivňovat, tak se o to ani nesnažím a o to víc si "užívám" občasného telefonu z médií, které člověka doženou úplně všude.

Ten včerejší byl obzvlášť výživný - slečna či paní redaktorka (z Lidovek, to jsou ty noviny, co měly prestiž za 1. republiky a znovu v 90. letech, ale dnes je už nikdo nečte) se mi svěřila, že o mně píše velký materiál, který vyjde to v sobotu 20. 6. a protože se řádně připravuje, co nejdůkladněji si mě proklepla. A bude se ptát "na solár".

A tak jsem čekal, jak už to u otázek na solár chodí, sexuální orientaci, milostné neúspěchy, vztahy s rodiči, řízení v opilosti, nebo aspoň drogové zkušenosti. A ono nic,paní redaktorku nejvíc zajímala rétorika, konkrétně můj výrok z facebooku, kde jsem psal, parafrázuji, že "obrana před islámem si může vyžádat militarizaci společnosti, stejně jako odebrání občanských práv těm, kdo s islámem sympatizují". Chtěla tu hrůzu vysvětlit.

I začal jsem, v profesorském stylu - docent je nakonec něco jako profesor, byť nedokvašený. Vyprávěl jsem jí, že společnosti, které se dostaly do styku s islámem, anepodlehly mu, to dokázaly jen nevídanou militarizací svých zvyklostí. Uvedl jsem jako příklad síkhskou chalsu, jejíž ženské členky nosí dýku, kirpan, kterou mají použít nejprve pro svou obranu a pak k té poslední ráně, jež zaručí, že "nepřítel svobody" (kdo asi, v raně novověké severní Indii?) nedostane sílkhskou kaur, lvici, živou. Uvedl jsem kozáky, ozbrojená bratrstva svobodných rolníků střežící po staletí jihovýchodní hranici křesťanského světa, jakož i vojenskou krajinu, což bylo téměř totéž v habsburském podání a střežilo to hranici řekněme středojižní. Uvedl jsem samozřejmě Izrael s tamní vojenskou službou žen a zmínil jsem blízkovýchodní "kryptokřesťanské" skupiny typu alewitů a drúzú a chtěl jsem pokračovat o tom, kterak balkánské a iberské národy převzaly některé nejhnusnější zvyky svých muslimských protivníků, včetně vendetty, vražd ze cti a žárlivého střežení žen, protože jinak by zanikly.

Paní redaktorku to příliš nezajímalo - víc ji zajímala ta ztráta občanských práv. I nadechl jsem se - velké otázky si žádají velké odpovědi - odpověděl jí zhruba takto: "Podívejte se, paní redaktorko. Když byli v Německu poraženi nacisté, nebo třeba ve Francii jejich vichystičtí přisluhovači, nastal tam proces takzvané denacifikace. To slovo se hodně skloňuje, ale málokdo si uvědomuje, že to pro usvědčené nacisty či kolaboranty znamenalo na dlouhá desetiletí ztrátu volebního práva, nemožnost zastávat vyšší funkce ve státní správě, nemožnost dostat veřejnou zakázku, pokud šlo o podnikatele. [Vím, že situace se lišila případ od případu.] Ostatně i v Československu byli nejhorší kolaboranti s nacisty normálně popraveni a nakonec i z nedávné minulosti, z dob po porážce komunismu, známe podobný případ - lustrační zákon. No a protože islám je o dost koňských délek horší, než nacismus s komunismem dohromady..." To mou tazatelku zjevně excitovalo - aspoň si to myslím, do tváře jsem jí neviděl - a začala se mě ptát, kdo tedy jsou ti "kolaboranti s islámem", které bych chtěl trestat podobně, jako jsme po devětaosmdesátém trestali Jakeše a Štěpána. A sám už nevím, zda jsem zmínil nebo nezmínil olomouckého rektora Millera, který se ve sporu mohamedánských výtržníků a statečné české občanky postavil na stranu těch výtržníků. Pokud jsem ho nezmínil, zmiňuji ho nyní.

"Ale pane docente, nemůžete přece z nějaké verbální potyčky vyvozovat..."
"Mohu, paní redaktorko. Vlastně musím. Uvědomte si, že mezi pokřikováním na občany využívající ústavního práva petičního v Olomouci, a řezáním hlav spoutaným zajatcům v Rakce, je nepřerušené kontinuum".
"Počkejte, snad mi nechcete tvrdit, že všichni muslimové chtějí řezat hlavy."
"Neřekl jsem 'všichni muslimové' a samozřejmě nevím, co chtějí všichni muslimové. Řekl jsem, že mezi pokřikováním po aktivistech v Česku, jejich fyzickým napadáním třeba v Mnichově, střelbě v židovském muzeu v Bruselu, uřezáním hlavy uniformovanému vojákovi Lee Rigbymu v Londýně, zotročováním nemuslimek v Mosulu a vraždami zajatců v Rakce je nepřerušené kontinuum. Nikde tam nevidím bod zlomu, nějaký milník, co ještě ano a co už ne".

Tak nějak to interpretuji po paměti a opakuji - hájit "pokřikování" po aktivistkách je víceméně totéž, jako hájit řezání hlav, protože tam nikde není jasný bod zlomu.

Že nemusí zůstat po pokřikování, dozvěděl jsem se dnes odpoledne: Další napadení petičního stánku, tentokrát fyzické a tentokrát v Brně. Jedna hospitalizace na straně aktivistů IvČRN, policie zasahovala a případ šetří. Viníkem však tentokrát žádní muslimové, ale aktivista Antify, navíc prý ze Slovenska. Budu tedy férový. "Aktivista Antify", který občana užívajícího své právo poslal až na úrazovku, je přesně ten případ, který si žádná občanská práva nezaslouží - krom tedy práva na spravedlivý proces. Navíc si zaslouží, už si zasloužil, nekonečné a nezměrné opovržení.

Ono to je jednoduché. Když na vás míří kvérem mohamedán, nebo vám (nedej Bůh) řeže hlavu, lze si jej v určitém smyslu vážit a třeba se za něj i modlit. Jistě, je obětí hnusného kultu a jistě, má nejspíš totálně vymytou hlavu, ale pořád si bojuje za to svoje, on je tady a já jsem tam, jasně vymezené linie, Lepanto, Kahlenberg či Zenta, my máme svoji zem (Boha, víru, krále) a vy svou. Nectím islám, ani co se za nehet vejde, ale dovedu respektovat mohamedány jako soupeře. Ale "aktivista Antify"? Ne, ne a stokrát ne.

Už proto, že původní étos Antify - nakolik mu rozumím - byl hájit různé menšiny proti agresivním většinám a islám, kdekoli je většinou, menšinám všeho druhu řeže hlavy a kdekoli je menšinou, snaží se stát většinou a ty hlavy řezat. Už proto, že tradiční, pravověrný, ryzí či "správně praktikovaný" islám si v ničem nezadá s těmi nejhoršími nápady moderních hnědých diktatur, aniž by přinesl aspoň něco z jejich omezených přínosů. Soudobá "Antifa", krom ostatních lumpáren, ukradla skutečným antifašistům značku.

Na mysl se vkrádá ještě jedno jméno - Pim Fortuyn. Psal jsem o něm před časem Islámofoba dne (http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/424405/Islamofob-dne-Pim-Fortuyn.html). Pro připomenutí - nizozemský liberální odpůrce islámu, svého času vycházející politická hvězda, který měl šanci zastavit ve své zemi islámskou expanzi už na začátku tisíciletí - a kterého pár dní před volbami roku 2002 úkladně zavraždilaktivista za práva zvířat, jakýsi Volkert van der Graaf. Ovšem nezabil ho kvůli psím útulkům, ale "aby chránil muslimy", jak se sám nechal slyšet.

Možná, že "aktivista za práva zvířat" není totéž, co "aktivista Antify", a ten zas není totéž, co universitní rektor. Jenže opět si nemohu pomoct - nějak mezi tou vraždou odpůrce islámu v Nizozemí, fyzickým napadením odpůrců islámu v Brně, a veřejným haněním odpůrců islámu v Olomouci, vidím kontinuitu. Nikde nevidím bod zlomu, co ještě ano a co už ne. Je to pořád tatáž - byť kulisy se mění - ukoptěná a zbabělá kolaborace.