Obnovení válečného stavu bývá v takových případech často provázeno změnou nebo rozšířením spojeneckých vazeb válčících stran. Války mají vždy své příčiny. Nejčastěji ekonomické, národnostní či náboženské. Bez úplné porážky jedné z válčících stran nebo odstranění či naopak naplnění příčiny války téměř nikdy nedošlo k nastolení trvalého míru. Tato historická poučení bychom si měli připomenout, ještě než začneme slavit konec války v Sýrii, který se podle některých zpráv zdá být na dohled. Žádná z uvedených podmínek v případě Sýrie není splněna. A je tedy vysoce pravděpodobné, že možná nastane velmi krátké příměří. Ale že se spíše chystá další kolo války. V krajním případě může být syrský konflikt rozbuškou ještě delší války, jejichž bojiště mohou zasáhnout mnohem více států. Koncem „osmičkového“ roku, který by pro mnohé připomínkovým, nezaškodí zopakovat si historické procesy.

Příčiny syrské války

Ještě před vypuknutím občanské války v Sýrii jednala skupina ropných monarchií z oblasti Arabského poloostrova a Perského zálivu s Tureckem a Sýrií o vybudování soustavy ropovodů a plynovodů od nalezišť směrem do Evropy. Dnes ropa z této oblasti míří do Evropy většinou pomocí námořních tankerů. Jejich nevýhodou je zranitelnost piráty, kteří řádí v okolí Etiopie a Eritreje, ale i na dalších místech na volném moři, na cestě k Suezskému průplavu. Tedy na nejkratší a nejlevnější cestě. Cesta kolem Afriky je zdlouhavá a mnohem dražší. Relativně malé množství plynu z této těžební oblasti je přepravováno v kapalném stavu rovněž námořními tankery.

Vybudování pozemní potrubní cesty je velmi náročné z hlediska počátečních investic. A vyžaduje rovněž nemalé diplomatické úsilí k vyjednání příslušných smluv o budování pozemní cesty. V dlouhodobém horizontu je však rentabilnější. Potrubí umožňuje plynulejší dodávky. A podstatně větších objemů než tankerová přeprava. Navíc je i bezpečnější. Tedy v případě, pokud trubky vedou oblastmi, kde se neválčí. Je velmi pravděpodobné, že v případě rozumné dohody o dělbě zisků z přepravy by na něm výrazně profitovali všichni účastníci. Od dodavatelů přes tranzitéry. Až po konečné spotřebitele. Sýrie by patřila do kategorií producentů i přepravců. I na jejím území se těží ropa a plyn. Trubky by i pro tamní firmy znamenaly snadný přístup na lukrativní trh. Poplatky z přepravy by byly dalším finančním zdrojem. Projekt by ale v případě jeho úspěšné realizace znamenal značnou konkurenci především ruskému plynu, ale i ropě dodávané do zemí EU.

Jednání začala v roce 2005, kdy na světových trzích začal prudký růst cen ropy a plynu. Zejména v důsledku války v Iráku. Jen během roku 2005 barel ropy zdražil z počátečních 32 USD/barel na 61 USD. Růst cen pokračoval i v dalších letech. Sice s výkyvy cen, ale v roce 2008 se cena barelu vyšplhala na 100 USD. Finanční krize v roce 2009 dočasně srazila ceny na úroveň kolem 50 USD.