Myšlenkové postupy levice nejsou příznačné jen pro ni. Naše tzv. politické elity jsou tváří v tvář současné všeobecné krizi v podstatě bezradné. Nemajíce představu, jak vybřednout z mizérie mravního a hospodářského úpadku země bez zbídačování širokých vrstev obyvatelstva, ubírají se v myšlenkách jen od jedněch voleb k druhým, nezabývajíce se starostmi, jejichž řešení vyžaduje dlouholetou koncepci.

Nicméně snaha levice svrhnout vládu je legitimní, protože ji má v „popisu práce“. Naděje, že se jí podaří vyvolat předčasné volby, je tím reálnější, čím bližší je konec volebního období, spojený s vyhlídkou na voličský výprask pravici za bolestivá sociální opatření, doprovázená rozmařilostí vládnoucích vrstev. Levice celkem oprávněně počítá s tím, že dříve nebo později se v TOP 09 nebo straně Věci veřejné vytvoří pátá kolona, která se nechá svést slibem podílu na moci po volebním vítězství levice,  poruší koaliční dohody a bude hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě.

Naproti tomu tažení za kontrasignaci milostí je pouze projevem populismu a krátkozrakosti jeho nositelů, využívajících ke zvýšení své obliby nízkých pudů, ovládajících veřejnost: závistivosti a pomstychtivosti. Hojí si takto komplexy méněcennosti a velikášství, jimž lahodí představa, že Václav Klaus, který je jako profesionál převyšuje o několik hlav, bude muset svá poslední rozhodnutí o milostech projednávat s pidižvíky, trpícími neukojeným chtíčem po moci.

Levicoví demagogové mohou v tomto směru nalézt porozumění i u některých poslanců vládní koalice: výlučná prezidentova pravomoc udělovat milost dráždí ledaskoho. Nemění to nic na skutečnosti, že jde o úsilí, které je nesystémové: představa prezidenta, zvoleného přímou volbou, jehož moc se bezprostředně opírá o vůli voličů, a přesto omezovaného ve výlučné pravomoci politiky s podstatně slabším mandátem, je zjevně absurdní. Záměr má i subjektivní stránku: sítem přímé volby projde jen silná osobnost s velkou politickou zkušeností. Naproti tomu při naprostém nedostatku výrazných osobností ve všech politických stranách bez výjimky se může ministrem nebo i předsedou vlády stát téměř kdokoli, kdo nemůže svou způsobilost spravovat věci veřejné prokázat ničím kromě trpělivosti při prošoupávání kalhot o parlamentní lavice a pokory vůči partajním sekretariátům.

Dovedu si představit důsledky svěření práva kontrasignace současnému ministrovi nespravedlnosti s jeho necitelným přístupem k lidskému trápení a nechutí nést vlastní odpovědnost. Nejspíš by se choval jako při nakládání se stížností pro porušení zákona, která je nástrojem nápravy justičních křivd v jeho výlučné osobní pravomoci:  zřídil by komisi expertů, sdílejících jeho postoje, a skrývaje se za její názory, projednávání žádostí o milost by nesnesitelně protahoval a počet udělených milostí by stlačoval co nejblíže k nule.