Martin Stín: GIBS po roce

Změnu názvu provázelo rozšíření pravomoci také na Vězeňskou službu ČR a Celní správu ČR a vybavení pravomocemi úřadu pro vyšetřování. GIBS je tedy plnohodnotným, do značné míry nezávislým orgánem činným v trestním řízení, zaměřeným na vyhledávání a stíhání trestné činnosti příslušníků zmíněných sborů, způsobilým vést vyšetřování až do předání státnímu zástupci návrhu na podání obžaloby. Na zákonnost jejích postupů dohlíží státní zastupitelství podle pravidel, uplatňovaných v dohledu nad činností policie.

Rok je dost dlouhá doba na to, aby se vyplatilo bilancovat úspěšnost novinky. Otevřená společnost, o. p. s. ProPolice uspořádala proto v uplynulých dnech seminář, na kterém se sešli představitelé vedení GIBS s lidmi, které jejich činnost zajímá: hlavně s policisty, příslušníky GIBS, Vězeňské služby a Celní správy, s lidmi z ministerstva vnitra, z akademické obce a s představiteli různých občanských iniciativ, ale i s oběťmi policejního násilí. Za předsednickým stolem seděli vedle moderátora z jedné strany ředitel GIBS Ivan Bílek (zatímco jeho náměstek Dušan Brunclík se skromně krčil u stolku pod pódiem), z druhé politizující advokát Václav Láska, bývalý vyšetřovatel PČR. Náhodná podobnost obrazu s ukřižováním Krista má kouzlo nechtěného.

Účastníci se zhostili celkem dobře svých rolí, takže v jednací síni většinou vládla pohoda. Ředitel GIBS podal přehled o činnosti, který byl věcně zajímavý a samozřejmě pro jeho organizaci příznivý: prostě GIBS je jeden velký, samonosný úspěch. Nenechal se vyvést z míry ani odkazy na konkrétní případy neochoty šetřit případy policejního násilí: ředitel GIBS je vrcholový manažer, o konkrétních kauzách, které jeho podřízení vyšetřovali nebo nevyšetřovali, nic neví, takže se nemůže vyjádřit. Václav Láska mu oponoval zdvořile, v mezích zákona a mírného pokroku, až na pohoršlivé tvrzení, že GIBS vděčí za svůj vznik politické objednávce ODS, roztrpčené ztrátou dosahu na funkci policejního prezidenta.

Výklad Ivana Bílka vyprovokoval debatu, která byla sice převážně kritická, ale většinou nevybočovala z mezí korektnosti. Za zmínku stojí zvláště milá dotěrnost Zuzany Candiglioty, právní ředitelky Ligy lidských práv, která důvodně kritizovala GIBS za nedůslednost při vyšetřování trestné činnosti policistů a za neochotu poskytovat informace. Poklidný ráz diskuse narušilo pouze bouřlivé vystoupení předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, který dal průchod nevoli nad neochotou vedení GIBS v konkrétním případě stíhat policisty pro křivé svědectví a zničení důkazu obhajoby .

Větší část výhrad k činnosti GIBS, které během diskuse odezněly, byla ale do jisté míry nespravedlivá, neboť diskutující si nebyli vědomi faktoru, jehož se sice okrajově dotkl John Bok, ale v zápalu překotné snahy vyjádřit nespokojenost jej nepojmenoval a spíše zatemnil: mám na mysli hranice, které činnosti GIBS a ostatně i policie vymezuje nastavení vztahu mezi nimi na straně jedné a státním zastupitelstvím a zprostředkovaně též soudy na straně druhé. Jde o to, že jinak trestné jednání policistů, popřípadě též státních zástupců či dokonce soudců, jehož výstupy účelově posloužily k usvědčování obviněného, je pro GIBS tabu.

Vysvětlím na skutečném případu trestního stíhání mladého Roma, obviněného nezletilou dívkou z násilného vynucování orálního sexu. Pozadím případu byl nesvár mezi rodinami obou mladých lidí: na jeho straně majitelů ubytovny, na její nájemníků, vystěhovaných z důvodu neplacení nájemného. Způsob podnikání rodičů obviněného se příčil starokomunistickým instinktům předsedy senátu P.M., bývalého vojenského soudce, což dal v průběhu hlavního líčení zřetelně najevo. Díky temperamentu veřejnosti a svědků bylo v soudní síni hodně živo. Zatímco výstřelky rodiny obžalovaného soudce krotil, od svědků obžaloby snášel neuvěřitelné drzosti.

Skutek se měl stát ve sklepě ubytovny. Při prvním, procesně nepoužitelném podání vysvětlení na policii dívka uvedla, že mladík ji do sklepa vlákal pod smyšlenou záminkou. Po vstupu do něj se postavila ke skříni zády do místnosti. Obviněný si ji násilím otočil k sobě a dožadoval se felace. Když mu nechtěla vyhovět, snažil se ji za vlasy stáhnout ke svému přirození a při tom jí vytrhl chumáč vlasů. Dění zvenčí sledovali dva chlapci, které slyšela šeptat. Bránila se, plakala, křičela, obviněný ji nakonec nechal odejít. Chlapci její stížnosti potvrdili. Na shodu výpovědí údajně neměl mít vliv celonoční pobyt dětí v péči policie, mimo vliv rodičů.

Podle protokolu o ohledání místa činu sklep zřejmě nebyl nejméně několik týdnů otevřený. Dveře byly zarostlé starými pavučinami. Na klikách dveří a vypínačích byl prach a nebyly na nich nalezeny daktyly. Na zaprášené podlaze nebyly žádné trasologické stopy a nenašly se ani trichologické (chumáč vlasů?) a biologické (kapky prekoitálního sekretu?). Žádná skříň ani jiný nábytek se ve sklepě nenacházely. Vyšetřovatel nakonec rozhodl, že pro zjevnou neúčelnost nenasadí služebního psa.

O několik týdnů později policejní technik na pokyn vyšetřovatele sepsal „od zeleného stolu“ dodatek k protokolu, v němž vysvětlil, že podlaha sklepa je z drsného betonu, na němž nemusejí být stopy v prachu viditelné.

Při vyšetřování došlo ještě k další události: rodina obžalovaného předala policii mobilní telefon se zvukovým záznamem vyhrožování ze strany rodiny poškozené. Policejní technik záznam zničil.

Obhájci si zprvu nevšimli rozporu mezi dívčiným popisem sklepa a údaji z protokolu o ohledání místa činu. Proto propásli možnost nechat poškozenou výpověď opakovat v přípravném řízení procesně použitelným způsobem. Když pak před soudem upozornili na zjevnou nesmyslnost udání, předseda senátu P.M. je odbyl upozorněním, že protokol o podání vysvětlení je v soudním řízení nepoužitelný.

Požadavku obhajoby na předvolání nezletilé k podání svědectví žalobkyně H.F. tvrdě vzdorovala. U soudce P.M. našla vlídné porozumění. Soud přihlédl k znaleckému posouzení osobnosti obžalovaného, u něhož znalec-sexuolog zjistil sklon k hebefilii, a také ke kladnému znaleckému posouzení věrohodnosti poškozené, jinak označované matkou, tetami a představitelkou školy za intrikánku a lhářku. Na těchto základech soud uložil obžalovanému trest odnětí svobody v trvání sedmi let.

Odvolací soud zrušil rozsudek a nařídil výslech nezletilé poškozené a policisty, který prováděl ohledání místa činu. Děvče pak doplnilo nesmyslnost své prvotní, procesně nepoužitelné výpovědi: přidalo do sklepa ještě stoly a židle. Policejní technik nedokázal vysvětlit, proč mu vyšetřovatel uložil vypracování dodatku k protokolu, a proč nenařídil nasazení služebního psa. Potvrdil, že stopy v prachu nemusely být viditelné, protože podlaha je z hrubého betonu, na kterém se stopy nemusí otisknout.

Požadavek obhajoby na předvolání vyšetřovatele za účelem vysvětlení důvodů k nepoužití psa a k pořízení dodatku protokolu soud zamítl.

Po ukončení jednacího dne jsme se s advokátem vydali na místo činu. Zjistili jsme, že popis v policejním protokolu přesně odpovídá skutečnosti. Skříň ani jiný nábytek zde nebyly, ani by se do sklípku nevešly. Bylo tedy nad slunce jasné, že dívka ve sklepě nikdy nebyla, čili žalovaný skutek se na daném místě a v udanou dobu nestal.

Ověřili jsme si, že policista před soudem lhal o povaze podlahy, která je hladká a stopy podrážek na ní zůstávají. Navíc jsme provedli zkoušku zvukotěsnosti dveří do sklepa a zjistili jsme, že nezletilci, kteří obžalovaného usvědčovali, nemohli slyšet, co se ve sklepě děje, a poškozená nemohla slyšet jejich šeptání.

Následující den na začátku jednání advokát uvědomil o našem šetření předsedu senátu a navrhl mě jako svědka, který popíše skutečné poměry místa činu. Předseda senátu souhlasil a vykázal mě ze soudní síně. Nechal mě sedět celé dopoledne před soudní síní, pak zastavil dokazování, aniž by mě vyslechl, a zopakoval původní rozsudek. V odůvodnění pochválil poškozenou za to, že dokázala popsat prostředí, v kterém došlo k trestnému činu. Soud prostě chtěl mladého muže odsoudit, tedy tak učinil.

Podotýkám, že „na hanbě“ před soudní síní jsem v tomto řízení seděl dvakrát, neboť soudce byl zjevně z mé přítomnosti v ní poněkud nervózní. Poprvé mě z ní vykázal, protože jsem měl údajně pořizovat zvukový záznam bez jeho vědomí. Učinil tak ve chvíli, kdy jsem vstal a začal odříkávat oznámení, předepsané §6 odst.3 zákona o soudech a soudcích, kterým předseda senátu bere nahrávání na vědomí. Až do té chvíle jsem k pořizování záznamu neměl důvod, protože dupání bot eskorty a vzdálené šeptání obžalovaného s obhájcem při tiché poradě by mi k ničemu nebylo. Panu soudci tento kryptokomunistický výstřelek vynesl výtku podle §88a zákona o soudech a soudcích od předsedkyně Nejvyššího soudu ČR.

Veškeré pokusy zvrátit zločinný rozsudek řádnými a mimořádnými opravnými prostředky pak selhaly, protože podle ustálených zvyklostí postkomunistické justice dokazování nalézacího soudu je prolomitelné jen výjimečně. V tomto případě o odvolání ostatně rozhodoval další vojenský soudce. A o vojenských soudcích věděl své již národní klasik K.H. Borovský: „vojenský soud, to je samec, soudí jen se práší; ten má všechny paragrafy v jedné patrontaši”. Ještě že máme bývalých vojenských soudců a prokurátorů ve státní službě stále dost, bez nich by se věznice tak snadno neplnily.

Jediným mimořádným opravným prostředkem, kterým se aspoň někdy podaří prolomit vady dokazování, je stížnost pro porušení zákona. Otec odsouzeného podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který exministr Jiří Pospíšil odmítl na radu úřednice Ilony Jakůbkové, která mu již dříve „dobře poradila“ návodem k zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, podané exministryní Danielou Kovářovou ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka a nepřímo se tak přičinila o trestní stíhání soudce Vlastimila Matuly.

Výsledek je jednoznačný: nevinně odsouzený bude mít brzy za sebou polovinu trestu, žalobkyně H.F. žaluje dál, soudce P.M. vynáší další rozsudky a úřednice Ilona Jakůbková vydává další záporná dobrozdání k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona, do věznic přicházejí další pochybně odsouzení, vše je v pořádku, život jde dál.

Ve výše uvedené věci se spolek Šalamoun pokoušel vyvolat trestní stíhání policisty, který podal soudu křivé svědectví, a jeho kolegy, který zničil důkaz obhajoby. U bývalé Inspekce PČR neuspěl. Vyzkoušel pak na tomto případě, zda se přeměna IPČR na GIBS reálně odrazí v přístupu k trestné činnosti policistů. Bouřlivé vyjednávání v kanceláři ředitele GIBS nevedlo k požadovanému výsledku. Ostatně zničení důkazu IPČR i GIBS shodně kvalifikovaly jako pouhý přestupek, který byl již dávno promlčen.

Zde právě spolek Šalamoun narazil na výše zmíněnou zeď nastavení vztahů mezi policií či GIBS na straně jedné a státním zastupitelstvím a soudem na straně druhé: zločin policisty, jehož výstup účelově posloužil státnímu zástupci či soudci k odeslání oběti za mříže, je posvěcen pravomocným rozhodnutím jednoho nebo druhého a nesmí být stíhán. Pravomocný rozsudek je tedy hranicí, za kterou se GIBS nesmí pustit. Je to ovšem velmi špatné, protože zločin zůstává i pak zločinem a měl by být potrestán.

Vyšlo 13.6. 2013 na Politikonu jako 477. sloupek a na webu spolku Šalamoun