Helena Válková patřila k „tvářím z plakátu“, jejichž využití (a v daném případě následné zneužití) hnutím ANO vyvolávalo ve voličích iluzi, že Andrej Babiš bude vládnout zásadně prostřednictvím nezpochybnitelných odborníků. Alespoň pro odbornou veřejnost bývalá vedoucí katedry trestního práva z plzeňské právnické fakulty byla autoritou a zapojením do volební kampaně pomohla ANO získat pár hlasů navíc.

Nyní ji hnutí ANO odkládá jako nepotřebnou loutku s odůvodněním, že soustavná mediální kritika jejího ministerského působení je pro stranu zátěží a ostatně tempo zavádění slíbených legislativních změn zaostává za původními představami. Předáci hnutí se v této situaci zpočátku snažili zastřít skutečnost, že ji k resignaci dotlačili dosti nevybíravým způsobem proti její vůli. Jejímu odchodu tak dodali zabarvení normalizační čistky z doby po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Stížnosti na fungování Heleny Válkové jako mediální zátěže patří ale do rodu ryze švejkolandských taškařic. Od samého začátku jejího působení ve funkci ji totiž napadaly hlavně Babišovy noviny. Mediální zátěž si tedy hnutí ANO obstaralo svépomocí. Mezi autory vynikl Martin Shabu z redakce Lidových novin, který se při televizním vystoupení dne 16. února 2015 pochlubil, že   během jediného roku jejího mandátu vydal sedmdesát článků o její činnosti. Působí to dojmem posedlosti její osobou, která by možná zasloužila vysvětlení psychoanalytikem, zvláště když autorův zájem šel až do norování v životě dvacetisedmileté ženy. Říká tomu odvádění práce novináře. Aby bylo jeho vyjádření přesné, muselo by ještě obsahovat přídavná jména „špinavé“ a „bulvárního“.  Martin Shabu se narodil ve špatné době: kdyby dosáhl dospělosti v časech, kdy se Helena Válková rozhlížela po absolvování vysoké školy po zaměstnání, určitě by vynikl jako komunistický kádrovák, ne-li něco horšího. Jeho podíl na likvidaci Heleny Válkové v každém případě zapadá do normalizačního obrazu kauzy.