Ustavování krajských zastupitelstev provázely demonstrace proti účasti komunistů. K volbám přišla jen menšina voličů. Komunisté patří k ukázněnější části národa, tedy přišli, viděli a zvítězili. Když už se s tím nedá nic dělat, jiná menšina huláká na ulicích a v jednacích síních, že se jí to nelíbí, a být statečná, vynutila by si prosazení svého názoru postupy naprosto nedemokratickými. Děti téměř školou povinné si stěžují, že školství v kraji bude řídit odborně způsobilá komunistka. Prý se bojí, že bude v resortu rozmisťovat „své lidi“. Spíše by ale měli spílat rodičům za to, že nešli k volbám a nepodpořili nekomunistické strany. Většina národa zapomněla na Masarykovo „demokracie není jen forma vládnutí, je způsobem života, demokracie si žádá lidí činných…“. Když pak nečinnost zavede politiku do slepé uličky, nečinní sní o vládě pevné ruky, na kterou pak budou u piva stejně nadávat.

Komunistům (nemám na mysli ty předlistopadové, kteří zahodili rudé knížky a dělají kariéru v tzv. demokratických stranách) sice nahrála politika tzv. demokratických stran, ale úspěch jim nelze upřít. Nešpiní je žádná korupční aféra. Mají kvalitní politickou reprezentaci, která často přichází s užitečnými podněty, jež ovšem nedojdou uplatnění, protože je ostatní strany odmítnou. Solidarizují se s tou částí národa, které  se vede špatně a stále hůře. A když dojde na lámaní chleba, nejsou líní jít podpořit své  kandidáty. O těch, kteří prohráli, se nic podobného nedá říci.

Vzestup vlivu komunistů je přesto varovným příznakem, ukazujícím, že polistopadový politický vývoj se ubíral jinam, než si přály cinkající davy v r.1989. Nespokojenost s poměry vyvolává nezájem o účast ve volbách. O jejich výsledku pak rozhoduje menšina, která nezůstala doma.

Tak to ale přece nemusí být! Srovnávejme: v r.1975, tedy v době, kdy ve Španělsku zemřel diktátor Francisco Franco, Komunistická strana Španělska byla silná a měla mezinárodní věhlas. Jako významná složka odporu proti diktatuře nemohla být zakázána. Přesto se od ní postupně voliči odkláněli a dnes se účastní parlamentních voleb pouze jako součást Sjednocené levice, která ve volbách r.2011 získala necelých 7 % hlasů při vysoké volební účasti  69% občanů. Ještě hůře dopadla falanga, Francova vládní strana. Nebyla vystavena represím, ale z politického života se přesto prakticky vytratila.

Odpověď nekomunistických politiků a sociologů na otázku po způsobilosti národa nenásilně zbavit komunisty  politického vlivu „když Španělé ano, proč ne my ?“ by byla velmi zajímavá.